V této recenzi se nedočtete příliš mnoho technických informací. Ty si koneckonců můžete jednoduše dohledat na internetu (je v každém smartphonu a online překladače už dnes fungují spolehlivě). Cílem je spíše popsat filozofii nejmocnějšího digitálního procesoru od Accuphase a nechat čtenáře nakouknout pod pokličku toho, co všechno si s takovým zařízením mohou dovolit. Na úvod stačí napsat, že vám tento stroj pomůže vyřešit akustiku a nastavit si zvuk zcela dle svých představ.
Žádná jiná přenosková vložka nehrála v roce 1958 tak, jako Ortofon SPU - konkurenci tehdy utekla na míle daleko. Také dnes má SPU stále svůj snadno rozpoznatelný charakter se sytým basem, transparentními výškami a spoustou oněch obtížně definovatelných kvalit, které si uvědomíte, až se pořádně zaposloucháte. Zabrousí-li člověk do světa vinylu, nemá šanci se Ortofonu vyhnout. Ať už jde o o mono mastering The Beatles nebo nejfajnovější audiofilské kousky, dánský Ortofon je u všeho, a pokaždé se stane jakýmsi etalonem, proti kterému se ostatní poměřují. Jsem proto rád, že mohu alespoň takto - očima respektovaného výrobce - přinést pohled na na nejstarší audiofilské médium.
To, že typem nožiček ovlivním frekvenční charakteristiku reprosoustav, dokážu pochopit, ale jak se stane, že s nimi – a to dokonce měřitelně - ovlivním momentální výkon zesilovače? A proč mají tak markantní vliv u zařízení, u kterých je to z pohledu teorie diskutabilní, jako třeba D/A převodník nebo síťová lišta? Tento materiál není recenzí v pravém slova smyslu – je spíše cestou, námětem a pošťouchnutím zvídavého čtenáře směrem, který otevírá fantastické možnosti.
K dnešnímu datu je to mimo Nordost Odin nejtransparentnější reproduktorový kabel, co jsem měl možnost slyšet, bez ohledu na cenu. Redwood nechá hudbu dýchat, nestlačuje její přirozenou dynamiku, neomezuje barvitost témbrů a textur, maluje bohaté a prokreslené detailní obrazy a přitom zní lehce a svižně. Je to, jako kdyby kabel hudbě ustupoval, a nesnažil se ji pouze využít k tomu, aby sám exceloval. Chybí u něj pocit z toho, že posloucháte komponent - prostě vás posune blíže ke zdroji.
Pokud jste opravdu ještě neslyšeli o americké firmě AudioQuest, je potřeba se vrátit do hifi školky. Značně obsáhlý firemní katalog zasahuje do všech oblastí kabelového života, a ačkoli většina jejich produktů patří mezi dostupnou komerci a na jako takový mám na AudioQuest tendenci nahlížet, tím, jak se pohybujeme k vyšším řadám, najdeme i několik velmi zajímavých kousků. Jeden z nich mi dal pořádnou lekci. Ale popořádku.
Předpokládám, že se nenajde nikdo, kdo by se zabýval špičkovou reprodukcí zvuku a nenarazil při tom nikdy na jméno Cardas. Pak pravděpodobně víte, že George Cardas postavil topologii svých kabelových miláčků na teorii zlatého řezu. A nejen to – firma promítá tuto teorii i do dalších svých aktivit. Dalo by se říci, že Cardas by bez této ´numerologické magie´ neexistoval, i když zlatý řez najdeme všude kolem nás i bez Cardasu.
Pokud se člověk odhodlá k výrobě vlastní síťové šňůry, začne obvykle pátráním po vhodném vodiči a zástrčkách. A je-li úplným nováčkem zjistí, že existuje mnoho cest, kterými se může vydat – měď nebo stříbro, pevný vodič nebo lanko, nepřeberná škála zakončení… Zlákán protokoly a teorií obvykle vybere tu nejlepší možnou kombinaci a projekt odstartuje. Kupodivu velmi často skončí s finálním kabelem, který má do očekávaného ideálu pěkně daleko. Jak je to možné?
DB-1 je ve své podstatě monolitická kostka o hraně cirka půl metru, vyvedená v bezchybném klavírním laku. Je to taky pořádně těžká kostka – čistá váha subwooferu je padesát kilo a vyvláčet jej do poschodí, když není ani pořádně za co chytit, je pro jednoho člověka olympijský výkon. A není to nadsázka- bowersovský DB-1 byl jedním z nejtěžších kusů hi-fi, které jsem kdy sám někam tahal.
Původní idea porovnat několik reprokabelů z nejnižší cenové kategorie, která vznikla někdy na jaře, se postupně víc a víc rozvětvovala. Ukázalo se, že výběr nebude až tak jednoduchý, a nakonec jsme skončili v úplně jiném cenovém ranku a s 18 různými dráty v ruce. Proč ne třeba s dvaceti, můžete se zeptat. Protože po několika měsících neustálého přepojování drátů se už člověk těší na to, až se zase dostane k něčemu jinému, a také proto, že bylo potřeba v určitém okamžiku výběr zarazit, aby bylo možno celou akci vůbec provést…
Když řeknete mezi profesionály Behringer, určitě se neztratíte. Těmi profesionály myslím zvukaře, masteringová studia, nahrávací techniky i muzikanty. Pro ty všechny jsou výrobky německé firmy určeny. Firemní katalog je značně objemný a člověk jen kouká, co všechno se v této branži dá pořídit. Dají se tu však najít i přístroje, které se rozhodně neztratí v domácích špičkových audio sestavách.
Ačkoli lidé rychlostí světla cestovat nemohou, audio signál to po příslušné konverzi dokáže. Dlouhou dobu bylo optické propojení komponentů v highendu nekonkurenceschopné a v domácím digitálním přenosu dat vládl koax. Rychlý pokrok v materiálovém inženýrství však dnes umožňuje vyrobit optická vlákna takových vlastností, že se situace obrací: poslech hudby přenášené světelným paprskem může přinášet větší potěšení, než naslouchání elektrickému rušení konvenčního koaxiálu.
Nikdo pravděpodobně nebude zpochybňovat vaše rozhodnutí investovat 30 tisíc do zesilovače. Je rovněž pravděpodobné, že poměrně snadno ospravedlníte i investici 300 tisíc do zesilovače. Investice stejné sumy za propojovací a reproduktorové kabely už může způsobit pozdvižení obočí. Ovšem pokud utratíte stejnou částku za síťové šňůry do vaší audio sestavy, zcela jistě se nevyhnete otázkám o vaší příčetnosti.
