Pokaždé, když narazím v recenzi některého z mnoha hifi magazínů či blogů na fotografii z poslechového prostoru recenzujícího, uložím si ji do archivu. Dělám to už léta a nedávno jsem to procházel - je tam už 43 obrázků, dokumentující referenční místnosti pánů ze Stereophile, The Absolute Sound, HiFi News, Positive Feedback, HighFidelity, a mnoha dalších, známějších i méně známých. Jediné, co mi chybí, je naše Stereo & Video, ale třeba se jednou dočkám. A na všech těch prostorách je pozoruhodná jedna věc: žádné dvě se sobě nepodobají.
Autem se přijet nedalo, velkokapacitní parkoviště bylo otevřené jen z části a pouze pro držitele VIP vstupenek. Kupodivu se nekonala ani žádná tlačenice u vstupu na stadion, zábrany nedovolily nahrnout se k turniketům, a tak jsme pochodovali za sebou jako husy v dvoumetrových rozestupech skrze automatické závory. Kamarádce se jako naschvál nepodařilo ve čtečce naskenovat QR kód s potvrzením o vakcinaci a byla proto striktně odvedena stranou k dořešení a nejspíš i k placenému testu na místě. My jsme sice prošli, ale hned za turniketem se nás zmocnili uvaděči, koukli na lístky a vytyčenými cestami nás dovedli až k našemu vyhrazenému ostrůvku. Plocha velikosti dvou fotbalových hřišť jimi byla poseta, k nejbližšímu jsme to měli dobrých pět metrů…
Prodej CD disků od svého vrcholu v roce 2001 exponenciálně klesá. Počty stahované a streamované digitální hudby prudce rostou, ale hudební vydavatelství a interpreti přicházejí o zisky díky nelegálnímu sdílení a kopiím. Formáty s vysokým rozlišením jako BlueRay Audio nebo SACD, navzdory vysoké kvalitě u spotřebitelů propadají. Je současný návrat vinylu jenom bublina nebo může znamenat trvalejší řešení?
V roce 1969 nahradily v londýnském Abbey Road "zastaralou" lampovou techniku tranzistory. A zvukoví inženýři si stěžovali, jak nová technologie umrtvila zvuk na novém albu The Beatles. Od té doby uplynulo půl století a ještě pořád se dohadujeme, která z technologií je lepší. Uložte se. Uvolněte se. Zavřete oči... Zkuste si představit, jak bude vypadat svět, dejme tomu, za 20 let. Jak budeme poslouchat naši muziku v budoucnosti? Budeme vůbec potřebovat reproduktory? Nebo budeme jen sledovat hologramy našich oblíbenců doma v obýváku?
Jaká je optimální hlasitost poslechu? Co to znamená, když si přečtete v recenzi, že dotyčný poslouchal „v koncertní hlasitosti“? Proč je snaha o dosažení hladin „jako naživo“ naprostou iluzí? A víte, jak moc se průměrnou hlasitostí liší komorní kvarteto, rocková kapela na stadionu a hluk pneumatik při jízdě autem po dálnici?
Je XRCD podvod? Jsou K2HD disky jen obratným taháním peněz z kapes důvěřivců? Lze vytáhnout data přímo z masteringových konzol v nezměněné kvalitě? Koupili byste si SACD za 200 €? Nebo hledat záchranu ve streamování hudby? To jsou otázky, na které jsme se pokusili najít odpověď
Co je etalonem, jakýmsi standardem, proti kterému bychom měli posuzovat věrnost hudební reprodukce? Kde je ten vzor, který nám řekne, co je správně? Odpověď je, zdánlivě, velmi prostá, přece živá hudba! Tady je však háček – co vlastně je živá hudba? A kde se láme ten okamžik, kdy v touze slyšet víc posloucháme nahrávky tak, jak je nemohli slyšet ani sami interpreti? V honbě za superzvukem překračujeme tenkou hranici mezi technikou a uměním - znamená to kolaps hudby jako takové?
Na různých zájmových fórech jsou často diskutována témata typu ´Jaké jsou nejvhodnější bedny na metal´a podobně. Průměrná dynamika rockových alb je dnes v rozmezí 4-6dB, což je žalostně málo pro jakoukoli hudbu. Na reprodukci takto nahrané muziky není potřeba jakékoli sofistikované přehrávací zařízení, není tudíž třeba zbytečně vyhazovat peníze za drahou techniku - minivěž ze supermarketu nebo autorádio bohatě postačí, pokud to bude hrát dostatečně hlasitě.
Basové frekvence jsou pro reprodukci zvuku nesmírně důležité - každý chce mít dobrý bas, ale většina lidí nemá ponětí, jak správně postupovat. Článek Boba Katze vám pomůže správně integrovat aktivní subwoofer do vašeho existujícího systému. Pokud už máte vhodnou místnost a hlavní reproduktory, budete pro tento postup potřebovat pouze dvě testovací CD, svoje uši a trochu času.
Pravděpodobnost toho, že má člověk doma reprosoustavy, které dokáží v poslechové místnosti zahrát pěkně vyrovnaně až k nejnižším kmitočtům, je stejně velká, jako že o Vánocích uvidíme po celodenním půstu slibované zlaté prasátko.
Představte si následující scénář: Právě jste si koupili cédéčko s oblíbenou skladbou. Nedočkavě ho vložíte do přehrávače, ale kupodivu vás to příliš nechytne, ani sami nevíte proč. Zkusíte další skladbu - ani tady to není o moc lepší; muzika je skvělá, to ano, ale přesto vás zrovna dneska nedokáže strhnout, cítíte jakýsi vnitřní neklid. Možná je to opravdu jenom špatný den. Ale možná jste se právě stali další obětí nahrávacího průmyslu. První polovina 90. let se tak stala zlatou érou masteringu a CD záznamu. Pak se ale něco stalo.
Hudba je forma umění. Znamená to, že její poslech je formou umění také? Dovolím si vyslovit myšlenku, že navzdory tomu, že je umělec důležitý, je to teprve posluchač, díky kterému hudba dokáže ožít. Není-li posluchače, není-li na koho působit, není ani umělce.
Možností, jak optimalizovat poslechový prostor je hodně. Někdy stačí doslova pár centimetrů v rozestavení reprosoustav nebo nábytku a zvukové panorama se úplně promění. Někdy je potřeba být mazanější nebo vyměnit partnerku, aby akustické úpravy prošly domácím schvalovacím řízením. V každém případě je ale potřeba se naučit poznat, jak se zvuk v našich konkrétních domácích podmínkách chová - jen tak se člověk dostane z nekonkrétního tápání na správnou cestu.
Proč se vedou nikdy nekončící spory o tom, který reproduktor hraje lépe? Proč navzdory špatným měřeným charakteristikám jsou reprosoustavy jako je Wilson Audio poslechově vynikající? Proč si myslíme, že podkládat výsledky testů měřeními nemá velký smysl? Proč je pošetilé se rozhodovat mezi reprosoustavami pouze na základě měření? Zkusíme nastínit jeden z pohledů na věc.
