Výprava za chvěním

To, že typem nožiček ovlivním frekvenční charakteristiku reprosoustav, dokážu pochopit, ale jak se stane, že s nimi – a to dokonce měřitelně - ovlivním momentální výkon zesilovače?  A proč mají tak markantní vliv u zařízení, u kterých je to z pohledu teorie diskutabilní, jako třeba D/A převodník nebo síťová lišta? Tento materiál není recenzí v pravém slova smyslu – je spíše cestou, námětem a pošťouchnutím zvídavého čtenáře směrem, který otevírá fantastické možnosti.


Isonoe Isolation systems

Výprava za chvěním

Země se zachvěla, roztřásla se, hory v základech se hnuly a chvěly se… (Žalm 18:7)

Audio technikou se zabývám dvacet let. Za takovou dobu člověk slyší pěknou řádku komponentů, které nadchnou a znovu tak zažehnou zájem o hifi, který postupem času zákonitě upadá do stagnace.

Jasně - v případě reprosoustav, zesilovačů nebo propojovacích kabelů se má jaksi samo sebou - vývoj někam pokračuje a zákonitě zvedá laťku slyšeného, to se dá čekat a tak to nepřekvapí. Vyburcován jsem byl vlastně jen jednou – to když Audiodrom spustil sérii testů síťových zařízení a kabelů, který vyšel pod názvem Power Up! Chtěli jsme popsat drobné zvukové nuance, které přinese výměna síťové šňůry, a skončili jsme s vědomím, že tato operace má velmi zásadní vliv na to, co dokážeme vyždímat z našich audiozařízení.

Když jsem začal experimentovat s podložením komponentů, bylo zřejmé, že i tady musí být rozdíly slyšitelné. Znáte to – žula, mramor, tvrdé dřevo, hroty a pryžové podložky - to všechno se zákonitě každému, kdo to myslí s hifi vážně, dostane dříve či později pod ruku , a všechno je to nějak slyšet. Unikalo mi ale měřítko vlivu na zvuk: nenapadlo by mě, že určitý typ nožiček pod audiozařízením se může podepsat na zvuku až tak dramaticky.

To, že typem nožiček ovlivním amplitudovou frekvenční charakteristiku reprosoustav, dokážu pochopit, ale jak se stane, že s nimi – a to dokonce měřitelně - ovlivním momentální výkon zesilovače?  A proč mají tak markantní vliv u zařízení, u kterých je to z pohledu teorie diskutabilní, jako třeba D/A převodník nebo síťová lišta?

 

IsoST: Výprava za chvěním

Highendová energie

Celé hifi je vlastně jen a pouze o přeměně energie. Mechanické, kinetické, elektromagnetické, vlnové, tepelné - snad jen jaderná chybí. Naneštěstí jde o zcela otevřený systém, kde vnější prostředí tyto přeměny významně ovlivňuje. Příkladem může být EM rušení, pronikající do řetězce, nebo typ a rozměry poslechového prostoru, který řídí chování zvukových vln.

Vtip je v tom, že protivná fyzika tvrdí, že energii nelze vyrobit ani anihilovat – všechno, co můžeme, je ji pouze přeměnit. Jak se zbavíme vlnění? Přeměníme ho na teplo v akusticky pohltivém prvku. Co s elektrickým signálem? Převedeme ho na vlnění pomocí reproduktoru. Co s optickým signálem? Transformovat na elektrický v převodníku. Co se ztrátami v zesilovači? Vyzáříme je přes chladiče. A tak pořád dokola.

Co se děje uvnitř komponentů, příliš neovlivníme. Nezbývá, než věřit výrobci, že zařízení udělal co nejlépe a proto jsme si ho vlastně i vybrali. To je de facto případ všech komponentů – přehrávačů, zesilovačů, převodníků, filtrů nebo reprosoustav. Co ale můžeme ovlivnit, a to velmi podstatně, je způsob, jakým bude komponent spolupracovat s okolím. Příkladem může být právě výměna napájecí šňůry, umístění reprosoustav na hroty, obložení zdi vhodným obkladem nebo plovoucí odpružení gramofonu. A přesně do této kategorie spadají i nožičky pod komponenty.

 

AudioQuest Q-Feet

Do izolace!

Logika věci říká, že je potřeba komponenty od okolí co nejvíc odizolovat. To je rozumná úvaha – plovoucí gramofon je méně náchylný na vnější otřesy, stejně tak obráceně - plovoucí raznice lisu svými otřesy méně znepříjemňuje život dělníků v továrně. Čím více se bude komponent „vznášet“, tím méně jej bude vnější prostředí ovlivňovat, nebo ne?

Na principu izolace pracuje nejvíc měkkých podložek a nožiček, asi nejtypičtější jsou sorbothanové  podložky nebo Q-Foot od Audioquest, americké Vibrapody, nebo třeba Bright Star Audio Isonode či Black Ravioli BR Pad. Podobných ale najdete na internetu desítky, ne-li stovky. Dobrá zpráva je, že všechny takové podložky fungují – některé zlepšují, některé se o to jen snaží, některé zhoršují. Každopádně se všechny snaží komponent izolovat od vnějších mechanických vlivů. Jsou tu jen dvě potíže:

Za prvé, při troše trpělivosti - a po vyloučení psychoakustiky, způsobené hezky vypadajícími nožičkami s laserem vypáleným logem - dosáhneme podobného efektu běžně dostupnými materiály, které za zlomek ceny pořídíme v hobby marketu. Pryžových zátek, tlumicích kroužků, antivibračních či filcových podložek, korkových špuntů, pěnových rohoží nebo různě předepjatých pružin je tam spousty za pár korun, stačí jen kombinovat a experimentovat. Mohl bych vám vyprávět! Ať už ale budete kombinovat jakkoli úspěšně, v okamžiku, kdy podložíte pod komponent opravdu kvalitní nožičku (nepatřící do kategorie izolačních podložek), garantuji, že poletí všechno do popelnice.

 

Vibrapod

 

Druhou (a hlavní) potíží poddajných podložek je už sám jejich princip. Je to podobné, jako s izolací stavby. Abyste ji ochránili proti vlhkosti, zaizolujete zvenku zdi pod úrovní terénu nepropustnými asfaltovými pásy, pro jistotu ještě o pár centimetrů výš. Funguje to, dokud se vlhkost nedostane do domu jinými cestami. Pak izolace funguje obráceně – nepustí vlhkost zpátky ven. A podobné je to i v hifi.

 

Solid Tech SST

 

Měkké podložky se snaží zamezit transferu mechanické energie mezi komponentem a okolním prostředím. Dupnete a otřes podlahy se nedostane do komponentu. Nebo vibrace z reprosoustavy do podlahy. Super! V analogu to potřebujete, jinak přeskočí přenoska nebo nachytá mechanickou zpětnou vazbu, obdobně se může chovat i komerční CD přehrávač. Tranzistorovému zesilovači by měla být nějaká izolace jedno, stejně jako D/A převodníku nebo síťovému filtru.

Problém je v tom, že největším zdrojem rezonancí není dupající audiofil, ale sám zvuk, který posloucháme – masivní vlnění se dostane do komponentů i kdyby visely zavěšené na nylonových šňůrách uprostřed místnosti nebo levitovaly na magnetických polštářích. Nemyslíte si doufám, že 40Hz vlně zabráníte v průniku do gramofonu nebo CD přehrávače odpruženou mechanikou nebo hliníkovou skříní? Komponent se chvěje, ať ho položíme na cokoli. Izolujeme-li ho mechanicky od okolí, rezonanci v něm de facto uvězníme, a ta má pak čas nadělat co nejvíce nepořádku.

Snad jen s výjimkou gramofonu je měkká podložka pod špičkovou audiotechnikou problematická. Pomůže sice odstranit potíže s přenosem energie mezi soustavami (kupříkladu reprosoustavou a podlahou, takže sousedi pod vámi jsou spokojenější), vnese ale do zvuku řadu negativních artefaktů – udělá totiž nepořádek v čase.

 

Stein Music

Nepořádek v čase

Vezměme si reprosoustavy. Pořád mě překvapuje, jak moc klademe důraz na frekvenční odezvu našich reproduktorů v poslechových prostorách. Zeptejte se kohokoli na parametry poslechového prostoru a zaručeně vyrukuje s naměřenou frekvenční charakteristikou reprosoustav. A když je nejhůře, postavíme signálu do cesty ještě digitální korekci. Nepopírám, že amplitudová charakteristika je jeden z důležitých ukazatelů, popisující chování systému v daném prostoru, ale moc se z ní nedozvíme, stejné naměřené hodnoty dávají v praxi drasticky rozdílné výsledky – viz. náš článek Proč neměříme a nepovažujeme to za nutné. Mnohem zajímavější je kombinace amplitudového měření s měřením dozvuku a impulsní odezvou. Na rozdíl od frekvenční charakteristiky vnášejí tyto křivky do hry extrémně důležitý parametr: čas.

 

Dalby Audio

 

Hudba je dynamická záležitost, v čase proměnlivá, a to v řádu milisekund. Pro totálně věrnou reprodukci potřebujeme, aby signál z nahrávky zazněl pouze a jen po dobu mu nahrávkou vymezenou. V praxi se toho dosáhnout nedá – reprodukční řetězec a místnost do toho vnášejí myriády fázových posuvů a zkreslení. Postupnou redukcí takových zkreslení se ale začneme posouvat správným směrem. Proto je nutné, aby se nám energie nikde zbytečně nehromadila.

Krásnými příklady jsou ne zcela tuhé ozvučnice reprosoustav, které ´hrají´ i potom, co signál odezněl, vibrující palubková podlaha, velký kus nábytku v rohu místnosti nebo pryžové nožičky pod komponenty. Naakumulovaná energie ze stojanu, z podlahy nebo z vlastní skříně komponentu se nám hezky vyzáří o zlomky sekundy později a podložky tak fungují jako malé zásobárny energie. I ta malá zpoždění způsobují rozmazání zvuku, méně konkrétní ataky tranzientů, roztřepenost nebo přetlumenost na výškách a táhlá zaznívání až dunění na basech.

 

SSC Netpoint

 

Měkké izolační nožičky se dají uzpůsobit tak, aby hromadily energie co nejméně – příkladem jsou Disc of Silence či Isolclear od Solid Tech nebo AS Puck či Netpoint od SSC. Obě řešení pracují na stejné bázi: izolace komponentu s co nejmenší vlastní akumulací energie. V prvním případě je izolační disk zavěšen na pružinách, v druhém případě na napjaté textilii či lancích. Problém je v tom, že tím opět neřešíme odvod rezonancí z komponentu pryč.

 

Cardas Myrtle block

 

A pak jsou tu tvrdší varianty téhož – dřevo. I když je dřevo tvrdší než pryž, z pohledu rezonancí jde stále o měkký materiál. Že má dřevo svůj „zvuk“ si můžete vyzkoušet zcela jednoduše pomocí špalíků různých dřevin, nic to nestojí. Měkčí dřevěné podložky jsou zbytečnost, tvrdší dřeva jsou zajímavější – ne nadarmo operuje Cardas nebo Ayre s myrtovými hranolky. Je potřeba dávat pozor na jednu věc – na rozdíl od pryže nebo filcu dřevo rezonuje. Efekt, který uslyšíte, tak nemusí  být nutně důkaz izolační schopnosti podložky, ale další rezonance, třeba i líbivé, kterou špalík pošle do systému. Poznáte to snadno – dřevěné nástroje znějí pak opravdověji, dřevěněji. Saxofon zní také dřevěněji. Pokud dřevo, tak tvrdé a takové, které svou vláknitou strukturou rezonance nebudí, například bambus. Tímto bych téma dřevěných špalíků uzavřel, u dřeva jde spíše o estetiku než funkci.

Při výkonnostním sportu byste si na sebe nevzali bavlněný dres, který hned studivě propotíte, ani nepropustnou vrstvu, pod kterou se zapaříte. Potřebujete goretex, jednocestnou membránu. Podobně klasické antirezonančníí podložky fungují buď oběma směry, nebo žádným směrem. Ukazuje se, že není až tak důležité zařízení odpružit či odizolovat, jako jej zbavit v co největší míře vlastních rezonancí a nepustit je zpátky.

A teď se podíváme, jak katapultovat vaše audio do vyšší dimenze nožičkami, které to umí. Podíváme se na to, jak si pohrát s jejich umístěním, a kde a u čeho mají největší efekt.

 

Finite Elemente

Síla gravitace

Nemáš-li dostatečně drahou sestavu, nemůžeš nic slyšet. Pokud máš drahou sestavu, jsi snob, a jako takový nemůžeš nic slyšet. Kruh, který připomíná Hellerovu Hlavu XXII. Vyvstává otázka, jakou má mít přesně aparatura hodnotu, aby nebyl člověk považován za neslyšícího. Přesto platí, že rozdíly v různých typech podložek může slyšet každý, za předpokladu, že je nemaskuje opravdu bídná akustika nebo opravdu ledabyle seskládaná sestava.

Opustíme-li hájemství měkkých absorbérů a podložek, dostaneme se zákonitě k ocelovému hrotu. Je to v současnosti nejvyužívanější technika, protože skoro nic nestojí. Hroty dnes vybavuje reprosoustavy prakticky každý výrobce, a pokud je zrovna ta vaše značka nepřibaluje, dají se koupit za pár desítek euro včetně různých adaptérů. Z hroty nemůžete udělat chybu, jejich vyzkoušením nic neriskujete. Funkčně jde o velmi jednoduchou myšlenku přenést hmotnost reprosoustavy do co nejmenšího bodu – dramaticky tak naroste hmota komponentu v bodě styku s podlahou (nebo stojanem či policí), de facto se tak změní rezonanční frekvence celého systému komponent-podložka. Už z toho vyplývá, že bude značně záviset na typu podložky. Ta bude apriori vždy tvrdá a sama o sobě rezonující: do měkkého materiálu (MDF, palubka, lino apod.) se hrot zapíchne a eliminujeme tak minimální styčnou plochu, nerezonující materiál (beton, pískovec, pemza apod.) hroty při větší hmotnosti umístěného komponentu rozštípou. Zůstane nám tak prakticky jen žula, mramor, tvrzené lamino, sklo či podobné materiály. Ty však samy o sobě svou vlastní rezonanční frekvencí komponenty zpětně ovlivňují, jejich vliv na zvuk tak bude slyšitelný, ne vždy však pozitivně. Zejména sklo je značně problematické a v 99% případů jako materiál podložky pod komponenty nevhodné. Jako obvykle, je to oblíbený materiál designových stolků a vypadá hezky. V hifi většinou bohužel platí, že co vypadá hezky, zvuku neprospívá.

Revoluce v keramické kuličce

Velmi chytrou konstrukci podložky představují výrobky německých Finite Elemente, neboli populární Cerabally. Finite Elemente nebyla ani první ani poslední firma, která s kuličkou přišla, nicméně jí budiž dík za to, že princip dostatečně zkomercionalizovala.

Úvaha je jednoduchá: tam kde je u měkkých podložek výměna energie mezi komponentem a podložkou naprosto svobodná (a jak jsme si už řekli, nožička navíc vnáší do této výměny svá vlastní zpoždění), a kde hrot funguje jen omezeně, přenos přes styčný element, kterým je kulička, je teoreticky jednosměrný.

 

Finite Elemente Cerabase

 

V praxi to tak pochopitelně není – zatížení kuličky je axiální a tedy kolmé k podložce, zákonitě se tedy část energie vrací zpět. Pokrok je v tom, že poměr odvedené a přivedené energie je dramaticky lepší, než u prostého hrotu. Kulička by měla být dostatečně tvrdá a současně se nerozdrtit vahou komponentu - FE používá keramiku.

Nabídka Finite Elemente začíná cenově dostupnými nožičkami „jednokuličkovými“, Ceraone, Cerapuc a Ceraball. Nejpopulárnější je Ceraball, kde kus vyjde na cca 50€. Vyšší modely – Cerabase v provedení Classic, Compact a Slimline – obsahují kuličky tři, kde se axiální síla částečně roznáší. Odvod energie je tedy rychlejší směrem ven od komponentu a pomalejší směrem zpět.

Pozitivní vliv Ceraballu na zvuk je neoddiskutovatelný a osobně neznám sestavu, kterou by Ceraball nedokázal ´vylepšit´. Společným jmenovatelem takových vylepšení je větší tranzientní přesnost a nárůst dynamiky, projevující se lepším atakem a kontrolovanějším dozníváním, pročištění zvukové scény s lépe definovaným prostorem a konturovanější bas. Míra efektu závisí na mnoha dalších faktorech. Zkuste vyšroubovat u reprosoustav svoje hroty a našroubovat na stejné místo Cerabally a uslyšíte, o čem je řeč. Právě jste se stali obětí kuličkové revoluce.

 

 

Pokud jsou měkké (rozuměj pružné) podložky v kategorii začátečník, Cerabally patří do středně pokročilých. Chcete-li jít dále, je tu Cerabase. Je k neuvěření, jak moc se dá se zvukem pohnout výměnou jediné kuličky za tři, rovněž keramické. Protože se ale vícekuličkovým nožičkám budeme věnovat později, udělám teď malou, ale velmi poučnou odbočku – podíváme se na to, kam nožičky umisťovat a také něco o vlivu materiálového provedení na zvuk.

Revoluce v revoluci

Ne všichni vědí, že americký Nordost nabízí už pěkných pár let podložky, kterým říká Sort Kone. Kombinuje v nich princip Ceraball (tedy jednu kuličku v axiálním zatížení) s určitou vůlí nožičky do stran – to Finite Elemente neumožňuje. Je toho dosaženo prostřednictvím sendvičové kovové vložky uvnitř plastového konusu. Komponent, umístěný na nožičkách Sort Kone, tak lehce na kuličce ´plave´, úspěšně tak dokáže eliminovat i radiální přenos energie, podobně jako to bývá řešeno u gramofonu.

 

Nordost Sort Kone

 

To však není všechno. Velmi unikátní myšlenka je v tom, že nejnovější řada Sort Kone dává zájemci možnost si vybrat mezi kombinacemi materiálů kovové roznášecí vložky a kuličky uvnitř:

Sort Kone AS – hliníková vložka s ocelovou kuličkou (70 USD /1ks)

Sort Kone AC – hliníková vložka s keramickou kuličkou (84 USD /1ks)

Sort Kone BC – bronzová vložka s keramickou kuličkou (140 USD /1ks)

Sort Kone TC – titanová vložka s keramickou kuličkou (365 USD /1ks)

 

Nordost Sort Kones

 

A protože jsem měl doma bednu plnou všech Sort Kone skoro tři týdny, mohl jsem se s nimi dostatečně vyřádit ve všemožných kombinacích. Nutno ještě poznamenat, že firma nabízí ještě high-tech vypadající nožičky Sort Fut (SF), což je kombinace hliníku a bronzu se třemi keramickými kuličkami, určená pod reprosoustavy (350 USD /1ks). Naneštěstí je podstava Bowers & Wilkins 802 Diamond totálně atypická a neumožňuje jednoduchou náhradu originálních hrotů či koleček, a protože Sort Fut nemají ani rovnou styčnou plochu (má konvexní tvar), nebylo jak reprosoustavy na ně spolehlivě usadit. Sort Fut jsem proto vyzkoušel obráceně, tedy hrotem nahoru, pouze pod komponenty, kde byl vliv na zvuk srovnatelný s Cerabally. Takové umístění Nordost však nedoporučuje a to zcela logicky – ti z vás, kdo pozorně čtou tuto epopej od začátku, tuší proč.

 

Nordost Sort Fut

 

Takže se pojďme spolu podívat, co Sort Kone provedly se zvukem sestavy – střídavě jsem je všechny postupně používal v roztodivných kombinacích pod všechny své komponenty: předzesilovač, koncový zesilovač a SACD přehrávač (Accuphase), distribuční síťovou jednotku (modifikovaný Thor) a dokonce i pod reprokabely (těch byla celá řada kvůli probíhajícímu testu top reproduktorové kabeláže).

Jak jsem hýbal se zvukem

Myšlenkový postup je následující: vyzkouším pod všechny komponenty nejnižší řadu AS a potom nejvyšší řadu TC. Zvukový rozdíl, bude-li nějaký, v podstatě vytyčí, jak by se asi mohly chovat systémy AC a BC. Tento myšlenkový postup se ukázal jako totálně chybný. Po několika dnech experimentů vykrystalizovaly 3 zásadní poznatky:

1)      Nejdůležitější je vychytat, kam nožičky umístím. Tím nemyslím pod který komponent, ale kam pod vybraný komponent. Nejlepších výsledků jsem prakticky ve všech případech dosáhl, když nožičky podepíraly následující místa zařízení: transformátor, místo vstupu IEC konektoru nebo místo distribuce k zásuvkám (v případě filtru), mechanické části (optický transport). Přesně v tomto pořadí důležitost. Podložení originálních nožiček komponentu sice zvuk ovlivňuje, ale v porovnání s jinými umístěními zanedbatelně nebo i k horšímu.

2)      Je potřeba zjistit, kolik nožiček pod komponentem potřebujeme. Na dvou to nestojí, tři jsou optimum, i z pohledu financí a stability komponentu (Sort Kone nejsou výškově stavitelné, nemáte-li absolutně rovnou podložku, může se na čtyřech nožičkách zařízení kolébat).  V určitých případech se lépe než tři osvědčily čtyři či dokonce pět nožiček pod komponentem.

3)      V poslední řadě neplatí dražší = lepší. Postupná slyšitelná zlepšování vás mohou dovést k naprosto famóznímu vybroušenému audiofilnímu zvuku, který ale má se skutečnou muzikou pramálo společného. Podle gusta si tak každý musí pohrát s tou svou kombinací, která sedne uším.

Pro ilustraci uvedu, co se se zvukem dělo u SACD přehrávače Accuphase. Podobné výsledky se pak opakovaly u ostatních komponentů – o výjimkách se zmíním. Nejvyšší modely Accuphase (DP-78, DP-85, DP-600, DP-700, DP-720) mají jednotnou vnitřní topologii: u zadní stěny vedle sebe dva transformátory, vpravo od nich síťový vstup, vpředu centrálně uložená čtecí mechanika.

 

Nordost Sort Kone AS

 

3x AS. V tomto umístění (pod transformátory a pod střed mechaniky) jsem dosáhl bezvadného výsledku. Zvuk se proti firemním nožičkám uklidnil, dostal mnohem lepší kontury, basu přibyla energie a všechno lépe plynulo. Když jsem zkusmo dal na stejná místa 3x Ceraone od Finite Elemente, pořád to bylo lepší než originální nožičky, ale částečně se ztratila mikrodynamika a zvuk byl hrubší a ´nevycválanější´.

 

Nordost Sort Kone AC

 

Výměna AS za keramické AC na totožných místech přinesla explozívnější dynamiku, muzika dostala lepší kontrast, projevující se v subjektivně klidnějším pozadí a krásných dlouhých dozníváních. Polepšil si i prostor, zejména s ohledem na separaci nástrojů. Výborná kombinace.

 

FT2 AC INVERSE

 

3x AC v opačném postavení. Zvuk ´ztěžkl´ a rozmazal se, hudba jako kdyby se musela a prodírat skrze mlhu. Ztratila rytmický drajv, nebavila. Prostým odstraněním Sort Kones a postavením SACD na vlastní nožičky se projev přehrávače zlepšil.

 

FT2 AC AS

 

3x AC plus 2x AS. Tady jde o kombinaci keramiky a oceli. Místa pro dodatečné dvě nožičky jsem našel experimentálně – posunoval jsem pod přehrávačem další nožičku až tam, kde jsem cítil největší odpor podstavy přehrávače, tj. tam, kde se podstava prohýbala více, než jinde. Jde sice o prohnutí v řádu mikrometrů, ale ucítíte to.

V tomto postavení přibyla k tomu, co jsem popsal u 3x AC, zvuková stabilita při vyšších hlasitostech (tím myslím hladiny okolo 85-90 dB v poslechovém místě). Hudba měla pevnou kontrolu, krásně precizní atak a velmi dlouhé a klidné doznívání, to vše v dokonale vrstveném prostoru.

 

FT2 BC

 

3x BC. I když byl harmonicky zvuk krásně nasycený a oplýval značným množstvím detailu, pro moje uši byl jako by zpomalený. Dozvuky se držely v hudbě déle, než bylo třeba, piano bylo příliš barevné, příliš harmonické, rovnováha mezi rytmikou a barvou byla narušena. BC se mi pod přehrávačem jevily jako nejméně vhodná volba.

 

FT2 TC

 

3x TC. Obrovský skok, úžasné všechno, konečná. Tohle by tu asi čtenář čekal, ale nedočká se. Kombinace titanu a keramiky byla nesporně v některých ohledech lepší, než třeba AC. Jednotlivé tóny se jako by uvnitř rozzářily, muzika dostala sonornější charakter, byla ´dospělejší´. S TC bylo vše o chlup organičtější. Nepolepšil jsem si ale o tolik, abych za tento rozdíl byl případně ochoten připlatit proti levnějším nožičkám.  Stejně tak bylo zajímavé, že když jsem tři TC doplnil o další dvě AS (podobně jako ve čtvrtém případě), se zvukem to prakticky nepohnulo. Na jednu stranu mě to udivilo, na druhou trochu i uklidnilo – psychoakustika se nekonala. Každopádně jsou Sort Kone TC hodně zajímavá zařízení, která rozhodně doporučuji odzkoušet.

Jízda nekončí

3x SF. Tři obráceně postavené reproduktorové Sort Fut se chovaly podobně, jako tři TC. O malinko více přibylo detailu, respektive detail byl lépe vysvícený, rozdíl byl ale poznat jen na speciálně vybraných nahrávkách a při běžném poslechu se stíral. Navíc dodávají Sort Fut pod audio komponenty zbytečnou výšku, takže je v praxi pravděpodobně člověk stejně jinde než pod reprosoustavy nevyužije.

 

FT2-SF

 

Když jsem se dopracoval do pro mne nejlepšího výsledku u přehrávače, což byla popsaná kombinace 3x AC a 2x AS, vrhl jsem se na předzesilovač. Opět se potvrdilo, že je potřeba nožičky umístit tam, kde teče energie – tedy pod IEC vstup a pod transformátor. Skončil jsem tak s asymetrickým postavením, kdy třetí nožička přišla prostě tam, kde pouze zajišťovala předzesilovači potřebnou stabilitu. Když se nožičkami pohnulo o dva centimetry jinam, hudba ztratila fokus.

V zásadě jsem zjistil, že pomocí nožiček není problém se zvukem v určitém rozsahu manipulovat. Problém je nalézt takovou kombinaci, kdy to všechno zapadne do sebe v celém frekvenčním spektru, zejména v oblasti pod 50 Hz, která je kritická. Koneckonců se zde pohybujeme v okolí rezonanční frekvence střídavého napětí.

Bez zbytečného zabíhání do podrobností jsem dospěl k jednoznačnému výsledku: tři TC byly to pravé ořechové. Zvuk měl nejlepší drobnokresbu a dynamiku, zpřesnily se náběhy tranzientů, zvětšily se vnitřní kontrasty (třeba odkašlání v orchestru bylo perfektně lokalizovatelné na pozadí hudby), piano bylo čisťounké, zvonivé a hluboce harmonické a celá scéna se rozsvítila. Potvrdilo se rovněž, že při umístění komponentu na vhodně vybrané nožičky umožní hrát hlasitěji bez toho, aby se zvuk začal slévat nebo zahlcovat. Většinou tento jev přisuzujeme akustice místnosti, ale kupodivu se dá hranice hlasitosti posunout mnohem dál (cca 5 dB, což je hodně) i takovou zdánlivou nesmyslností, jako jsou správně vybrané podložky pod komponenty.

 

FT2-TC-PRE

 

Prostá výměna jediné TC nožičky za AC už vnesla do zvuku neplechu a neklid, bylo to dokonce horší, než když se vyměnily za AC všechny nožičky. Se třemi AC bylo vše o malinko subjektivně pomalejší, o malinko zastřenější a dynamicky plošší. Ještě plošší to bylo přes AS. Jako kdybyste dění na podiu pozorovali přes tenkou prachovou clonu. Rozdíl sice nebyl dramatický, ale po pár desítkách minut bez clony jaksi už nebyla chuť se vracet zpět. To je nebezpečí hifi.

Ani na jednu variantu Sort Kone se nechytaly ani Ceraone, ani originální Ceraball. V porovnání se Sort Kone byl zvuk difúznější, tranzientně ohoblovanější a dynamika v důsledku komprimovanější. Cerabally také částečně manipulovaly s prostorovým zobrazením, jako by jej protahovaly do dlouhého tvaru písmene U, otevřeným koncem k posluchači. Na jednu stranu to dávalo hudbě atraktivní rozmach, ale na druhou to u zblízka sejmutých nahrávek v suché akustice studia nebyla pravdivá informace. Jiná káva jsou tříkuličkové Cerabase a další nožičky, o kterých bude řeč později.

 

FT2-NORDOST-SORTKONES

Bodnutí do zad

Až doposud vše probíhalo hladce. Zákeřný úder přišel ve chvíli, kdy jsem naladil nožičky pod komponenty a začal jsem experimentovat se síťovým filtrem, lépe řečeno distributorem. Standardně je umístěn na hrotech, spočívajících na čemsi, co materiálově připomíná hodně tvrzený hokejový puk. Když jsem filtr usadil na tři AC, nic moc se nedělo, dokonce jsem měl pocit zhoršení – zvuk byl méně kontrastní a ve fortissimu se při stoupající hlasitosti začal slévat dřív, než s původními nožičkami.

S třemi TC byla muzika distingovanější, pozitivní vliv byl slyšet kupříkladu u violoncella, které dostalo věrnější barvu a uklidnilo se jeho doznívání, nebo u kontrabasu, který si zachoval plnost a váhu basu, ale polepšil si v konturách a detailu strun. Pak to ale přišlo!

Bronzovo-keramické BC upadly v průběhu testů do zapomnění, protože nikdy neexcelovaly, vždycky skončily mimo stupně vítězů. Pod filtr jsem je vyzkoušel vlastně jen tak pro úplnost, bylo mi jich líto. A nestačil jsem se divit. Bronz přinesl obrovský skok směrem k reálu. Ansámbl Harrryho Jamese tam najednou byl, se všemi svými trumpetami a saxofony, s explozívní dynamikou bicích, které když práskly, tak málem vyrazily reproduktory ze závěsů. Činely byly nádherně znělé a blyštivé, se spoustou jemných detailů a fantastickým dozníváním, skvěle rozlišeným uvnitř všeho hudebního dění.  Bylo slyšet nádechy před náustky instrumentů. Basa měla hluboký témbr, který rozechvíval košili. A vše bylo posazeno do dokonale vymalovaného prostoru. Kolečkem volume jsem mohl točit, kam jsem chtěl – nic se neslévalo, hudba byla krystalicky čistá až do bodu, než mě z hlasitosti začaly bolet uši. Ať jsem kombinoval ostatní nožičky jakkoli, obdobného efektu, jako s BC, se mi dosáhnout nepodařilo. Přidání jakékoli jiné nožičky navíc ke třem BC mělo vždy za následek zhoršení zvuku.

Výše uvedené experimenty ukazují, že v hifi jsou oblasti, které zatím zůstávají nedoceněny a které mohou – mnohdy velmi významně – ovlivnit posluchačský zážitek. Ukazují také, že je potřeba ke všemu přistupovat s rozvahou a nesoudit na základě doporučení či ceny – je naprosto nezbytné si odzkoušet všechno na vlastní kůži, jinak člověk neuvěří nebo naopak zbytečně vyhodí peníze.

To neznamená, že drahá zařízení nefungují. V závěru tohoto seriálu zabrousíme do říše ukrutně podložek nožiček, které (naneštěstí pro peněženky) dokáží nevídané věci.

 

FT3-Stillpoints-family

Mechanická 'dioda'

Už na první pohled vypadají málo highendově. A vypadají tak i na druhý a třetí pohled. Stillpoints jsou zcela obyčejné kousky nerezové oceli. Těžké jsou, to ano, ale že by někdo příčetný za ně měl vysázet na stůl několikaměsíční výdělek? Posuďte sami:

Ultra Mini – zátěž do 25 kg - 135€/1ks

Ultra SS – zátěž do 450 kg – 266€/1ks

Ultra 5 – unesou cokoli – 745€/1 ks

Stillpoints vycházejí  z efektivních nožiček s keramickou kuličkou, jen posunují celou myšlenku o úroveň výš. Základní úvahou je: v sebelepším kuličkovém systému, dokáže kulička tlumit rezonanci jen ve vertikálním směru – rozptyl v horizontální rovině je zanedbatelný. Už z principu, tak jak jsme si popsali dříve, se tedy část odvedené energie zase vrací. Jak to tedy zařídit, aby rozptyl energie probíhal jen směrem od komponentu a zpět se nedostalo, pokud možno, vůbec nic?

Stillpoints to řeší více vrstvami keramických kuliček různé velikosti (podle typu nožičky), uloženými v radiálně se rozbíhajících kapsách. Rozptyl energie od kuličky ke kuličce je vícebodový a nikdy ne v ose nožičky, tlumení rezonancí mají pak na starost hliníkové inzerty a prvky z Delrinu, což je další progresívní polymer od DuPontu. Celé je to prakticky nerozebíratelně (spoje jsou zalisované)  uložené v nerezovém pouzdře – to je to, co je vidět. Systém pak funguje jako jakási mechanická dioda, která pustí mechanickou energii ven, ale zamezí jí dostat se zpět.

Měl jsem k dispozici dva měsíce po dvou setech (2 x 2 x 4) nejmenších Ultra Mini a prostředních Ultra SS. Nožičky dorazily až ke konci testu Nordost Sort Kones, takže jsem čekal jen kosmetické změny, protože v té době byl audio systém už zoptimalizovaný k mé plné spokojenosti. Začal jsem tím, že jsem zkusmo prohodil všechny tři bronzové Sort Kone BC za tři Ultra Mini.

Vlak doma v pokoji

Na sampleru Chesky Records je roztomilý track s názvem Freight Train Crossing, což není nic jiného, než autentický záznam nákladního vlaku, projíždějícího v těsné blízkosti mikrofonu. Vždycky to zaburácí a prožene se to místností, a podle toho, jaké jsou připojeny reprosoustavy to při větší hlasitosti méně či více roztřese zdi. Tentokrát mi připadalo, že vlak jede nějak potichu, tišeji, než obvykle, a tak jsem vytáhl hlasitost nahoru o další 3 dB. Jenže pak to přišlo: vlak zahoukal. Věděl jsem, že zahouká, slyšel jsem to už mockrát, ale hrozně jsem se lekl. Zahoukal totiž zhruba s takovou silou, jako reálná souprava, vzdálená dva metry. To bylo něco.

Přehodil jsem zpátky Nordosty a sjel to celé znovu. Bylo to perfektní, ale ten šok se nekonal. Šly zpět Stillpoints a srdce se zase na moment zastavilo. Dynamický kontrast byl obrovský. Díky třem kouskům kovu?

Mnoho dní jsem se Stillpoints experimentoval, přesouvaje je dopředu a dozadu za Nordost, Cerabally a Cerabase. Ať jsem je dal jakkoli a kamkoli, vždy měly značně pročišťující efekt, zlepšila se artikulace nástrojů, tranzientní atak, jemnost definice a zejména celková dynamika projevu systému. U mých oblíbených disků Reference Recordings se výkon zesilovače v dynamických špičkách při hodně hlasitém poslechu dostával k 220 wattům. Maximum jsem zatím dosáhl s Dynaudio Confidence C4 II na 250 wattech, s mými Bowers & Wilkins 802 Diamond jsem v ten páteční večer šel na 235 W. Když jsem chtěl jít ještě výš, z hudby vznikl chumel. Potom jsem posadil reprosoustavy na tři kusy Stillpoints Ultra SS. Stejný jev jako u nákladního vlaku – tiché pasáže zněly tišeji a současně rozlišeněji, hlasité pasáže zněly hlasitěji a současně rozlišeněji. A abych to zkrátil, tak najednou jsem mohl vytočit volume tak, že měřáky zesilovače podržely ve špičce údaj 330 W. Žádný chumel, žádný problém, muzika byla na hranici hlasitostního maxima a současně rozlišená a pod kontrolou.

 

FT3 Stilllpoints line

Stillpoints Ultra SS

V tracku Vaquero (Opus 3 Showcase, Opus 3) je steel kytara. S Ultra SS pod reprosoustavami byla čistší, doslova zpívala a byla víc vidět. Rozdíl byl podobný, jako pozorovat krajinu v podzimním oparu, kdy vzdálené kontury lesů splývají v jednolitou hradbu, a za jasného zimního dne, kdy vidíte i šišky na větvích. Všechno se prostě zpřesnilo. A nebylo to na úkor frekvenčního spektra. Ani basa ani tympán neztratily nic ze své váhy, jen se staly tranzientně vymezenější a jejich hlas se stal živějším, čistším. Bez Stillpoints jako by se do zvuku zpátky dostala jakási druhotná příměs, jakási nekonkrétnost, která přesně vymezené hrany lehce rozmázla, jako kdybyste přejeli čerstvě namalovanou linku suchým štětcem. Pod taktovkou stillpointovské tranzientní dokonalosti se stávají lahůdkou zejména perkusivní zvuky, jejichž dynamika připomíná elektrické výboje vysokého napětí. Ovšem kupříkladu basová linka v No Ordinary Love (Sade, Love Deluxe, Sony/Epic , 500598-2) vynikne jen při opravdu reálných hlasitostech a mohu říci, že pokud chcete hrát nahlas a stále highendově, Stillpoints jsou prakticky nezbytné. Jejich úloha roste s otáčejícím se kolečkem volume geometricky. Jednoduše řečeno, dostanete se v tom otáčení dál. Mnohem dál. Sade tak vyvolala úsměv u mě a zuřivost u partnerky, která se přiběhla podívat, co se to děje, že o patro níž se posunují skleničky samy po stole.

I pod komponenty se Ultra SS projevují obdobným způsobem – k rozpoznání rozdílu nepotřebujete slepý test. Zejména pokud prohodíte Stillpoints zpět na měkké nožičky, třeba sorbothanové puky – to vám pak bude hned zcela jasné, o čem byla první kapitola tohoto povídání. Ani kombinace nefungují, je to tak trochu loterie; je lepší mít mezi komponentem a podlahou/stojanem pouze Stillpoints než třeba Stillpoints v kombinaci s měkkou nožičkou nebo snad dokonce postavené na ní. Jak jsme si vysvětlili, cílem není komponent odizolovat od podložky, ale naopak ho s podložkou propojit, ovšem jen jedním směrem. Kombinace Stillpoints Ultra SS a SSC Netpoints byla horší, než jeden či druhý systém samostatně.

Stillpoints Ultra SS versus Finite Elemente Cerabase

Pro mne důležité porovnání ze dvou důvodů – jednak mám Cerabase doma, jednak je považuji za nejlepší  ´izolační´ řešení (proto je mám doma). Pro porovnání obou koncepcí jsem donekonečna sjížděl dva tracky ze zlaté pokladnice, labelu Audio Lab, který v sedmdesátých letech (!) nahrál několik audiofilních majstrštyků. Ty jsou nyní, po pečlivém přepisu z původních pásů, k dispozicina hybridních SACD u Octavia Records. Vesměs jde o efektní jazzová čísla pro jednoduché nástrojové skupiny, zaznamenaná v plné dynamice (DR okolo 16-18).

Nahrávka The Dialogue (OVXA-00008/SCD-1) je razantním duelem bicího setu a kontrabasu, nasnímaným přes čtyři mikrofony, Don´t be That Way (OVXA-0003/SCD-1) k tomu přidá ještě pětici saxofonů a piano. Oba kousky spolehlivě prověří dovednosti reprodukčního řetězce ve škále od 20 Hz do nekonečna (v  DSD) a k testování rezonancí jsou jako stvořené.

Se Stillpoints Ultra SS byla basová stupnice fantasticky pevná, jednotlivé tóny nastupovaly s rychlým zabráním prstu za strunu a vřelou hloubkou  vibrací. Počáteční atak byl dalek od toho, jak ho „audiofilně“  slyšívám z komprimovaných nahrávek a různých samplerů, byl měkčí a dynamičtější, čistší a plnější, blíže k tomu, jak ho slyšívám metr dva od kontrabasu v klubech. Kde jinde chcete měřítko pro posuzování nabrat? Bicí set exceloval famózní lokalizací a ultrapřesnou prostorovou definicí ve všech osách – a opět, mohl jsem otáčet kolečkem volume nahoru a dolů a nic se nedělo, nenastal bod zlomu, kdy by se z muziky stal neposlouchatelný chumel, hudba si vysoké rozlišení a definici podržela až do hlasitostního maxima. Podobně i pětisaxofonová Don´t be That Way načrtla naprosto přirozenou zvukovou scénu s dokonalou separací nástrojů – člověk mohl ukazovat prstem: tam je altasaxofon, tamhle  tenor, tady postavili piano… muzika stěží kdy hrála u mě doma lépe.

Přál jsem si, aby Cerabase „hrály“ alespoň stejně. Proč, na to zeptejte mého bankovního účtu. Takže jsem vyměnil Ultra SS za Cerabase a pustil se do porovnávání.

Cerabase jsou proti Stillpoints jakoby robustnější. Tam, kde mi Stillpoints přišly frekvenčně neutrálnější, dostala s Cerabase muzika bezprostřednější charakter, jako by měla silnější kontury a jednotliví muzikanti byli na scéně obtaženi silnější tužkou. Prostor se v zásadě nezměnil, zůstal i nadále výborný, ale preciznost lokalizace byla o fous nižší. Bylo zajímavé, že vliv Ultra SS byl slyšet zejména na výškách, kdy se stala palička na činelu vykreslenější a zvuk jemněji rozlišený, s lépe definovaným dozníváním i vlastní barvou. Rozdíl je ale třeba chápat jako nuanci, jejiž identifikovatelnost byla vykoupena mnoha hodinami opakovaného poslechu a proklínáním partnerky, která pomáhala znovu a znovu nadzvedávat osmdesátikilové reprosoustavy.

Je důležité poznamenat, že bylo důležité kam pod reprosoustavami nožičky přišly, stejně jako u audio komponentů. Jako nejméně vhodné vyšlo poslechově místo, kde jsou v nálitcích v podstavci upevněny originální nožičky. Zvukově naopak nejzajímavější se ukázala diagonální pozice na třech Stillpointech, kdy dvě přední nožičky skončily pod kovovým rámem podstavce a třetí to vybalancovala vzadu. Nejspíš došlo k optimálnímu roznesení hmotnosti reprosoustavy v rámci celého systému - v této pozici byly nejlepší jak Ultra SS, tak Cerabase, a rozdíl mezi nimi byl současně minimální. Preference jednoho nebo druhého typu nožiček se stal odvislý od nahrávky, která zrovna hrála, i když obecně byly přece jen o něco lepší Ultra SS. Trošku jinak jsem dopadl pod komponenty.

 

Stillpoints

Stillpoints Ultra SS versus Ceraball versus Nordost Sort Kones

Upozorňuji, že nemá vůbec žádný smysl se zabývat otázkou, jestli jsou Ultra SS pod komponenty slyšet, když jimi nahradíme originální nožičky. Nejenže je to slyšet okamžitě, ale hlavně naprosto dramaticky. Je to skok. Nestíhají na ně ani Cerabally, které mají proti Stillpoints (a to i menším Stillpoints Mini) rozmazaný spodek a částečně deformovaný, dozadu protažený, prostor. Neptejte se mě čím a jak Cerabally prostorovou scénu ovlivňují (nejspíš to souvisí s ovlivněním určitých frekvencí v časové doméně), ale prostě to dělají a to ve všech aplikacích.

Trošku obtížnější je porovávat Stillpoints s Nordost Sort Kone TC. Pod předzesilovačem Ultra SS natolik zpřesnily lokalizaci a kontury všeho, že TC se proti nim jevily jako dětská hračka. Co víc – a to už si nedokážu vysvětlit vůbec – ukazovala kalibrovaná měřidla okamžitého výkonu koncového Accuphase A-60, při nezměněném volume,  o 6 dB nižší hodnotu, když byly pod předzesilovačem Ultra SS (u fenomenální Ciao ansámblu Harryho Jamese na labelu Sheffield). Výměna za Nordost Sort Kone TC generovala o 6 dB vyšší výkonový peak. Opakoval jsem test několikrát, pokaždé s na chlup stejným výsledkem. A aby to bylo ještě podivnější, projevoval se vliv Stillpoints i když jsem odpojil reprosoustavy, takže největší zdroj rezonancí v místnosti zanikl. Podle měřidel se dalo zcela jednoduše poznat, kdy byly pod předzesilovačem Ultra SS a kdy Sort Kones TC.

S Ultra SS pod komponenty to hrálo čistěji, utříděněji a konkrétněji, ale současně jsem měl pocit, že Stillpoints skutečně systém olupují o část energie – třeba basa v Arabian Desert Groove (Charly Antolini, Knock Out 2000, Inak 9053 CD) přišla se Stillpoints o část svého téměř záhrobně hlubokého témbru (kdo tuto nahrávku zná, ví o čem mluvím). Také piano v Dvořákových Dumkách přes svoji precizní dokonalost a až ďábelsky přesné kontury ztratilo část své barevnosti a harmonické obálky. Malé ´rozmáznutí´ se Sort Kones TC mi připadalo hudebně správnější, nástroj byl méně technokratický.

Stillpoints Ultra Mini

Jako nejlepší kompromis se nakonec ukázaly Ultra Mini. Nenápadné malé nerezové konusy sice nebyly tak dokonalé na výškách jako jejich větší bráškové, které jsem v tomto ohledu v systému stále postrádal, ale zato vrátily do systému více fyzična při zachování velké porce separace a vzduchu Ultra SS. Bylo by sice prima mít všechno, tedy barvu, alikvóty, sklepní bas i křehkost výšek v jednom balíku, ale ať jsem se všemi sety nožiček (a že jich bylo) experimentoval, jak chtěl, nejlepším kompromisem se ukázaly Ultra Mini, tedy pod předzesilovačem a síťovým distributorem.

Trošku jinak to dopadlo pod SACD přehrávačem, kde jakákoli kombinace Stillpoints sice přinesla více jiskry, čistoty, definice, rychlosti a prostě všeho, ale po delším poslechu jsem měl dojem, že už je to příliš vyprecizované. Po přibližně třech dnech pokusů a opětovných poslechů jsem jako preferovanou kombinaci zvolil původní skládačku Nordost Sort Kones, tedy 3x AC a 2x AS, která i subjektivně připadala nejvyváženější. Není bez zajímavosti, že zatímco se Stillpoints byl přehrávač na dotek ukotvený jako na hrotech, tedy se ani nehnul, na Sort Kones jako by mírně plaval  - výše jsem zmiňoval, že Sort Kones umožňují malou vůlí pohyby do stran. Možná i to je příčina, u přehrávače se přece jen unašeč disku pohybuje a tak jsou rezonance jiného charakteru než třeba u zesilovačů nebo síťových zařízení.

Naše výprava za chvěním tímto končí, nebo možná naopak začíná. Hraní si s podložkami pod komponenty, původně plánované jako malé vybočení ze zajetého způsobu recenzování ´opravdových´ hifi komponentů, se vybarvilo jako naprosto neočekávané dobrozdružství. Nejenže různé typy nožiček mají vliv na zvuk našich high endových hraček, ale mají obrovskou moc jej značně vylepšit, nebo naopak značně pokazit. Jako takové se stávají pravoplatným prvkem audio řetězce, ať už se nám to líbí nebo ne.

 

DĚKUJEME VŠEM FIRMÁM A JEJICH ZÁSTUPCŮM ZA JEJICH LASKAVOU SPOLUPRÁCI NA TOMTO PROJEKTU!