SONUS FABER Gravis I
V latině znamená Gravis těžký, potažmo vážný. Jméno pro subwoofer je to přiléhavé, navzdory tomu, že Gravis I příliš těžký se svými necelými 15 kg není. Je ale potřeba brát v potaz, že Gravis je označení, které nese celá inovovaná řada subwooferů od Sonus Faber, recenzovaným základním Gravis I počínaje, a 52-kilovým Gravis VI konče, tam už to vážné i těžké je.
McIntosh Group, dříve Fine Sounds Group, která pod sebou kromě SF sdružuje i značky Audio Research, McIntosh, Sumiko a Pryma (to je obchodní název pro sluchátka Sonus Faber), se celkem rozumně rozhodla utlumit slibně nastartovanou subwooferovou odnož Sumiko a převést ji pod křídla italské reproduktorové větve, kam logicky zapadá lépe. Ruku v ruce s tím inovovala design a zrevidovala vnitřnosti základních modelů a nasadila na vršek katalogu několik černých koní, z nichž nejčernější je už zmíněný Gravis VI.
Gravis I napřímo vychází z modelu Sumiko S.5, s nímž až na detaily sdílí téměř vše. Přibyla kůže, loga Sonus Faber a menší, ne až tak podstatné, změny v ovládací elektronice. Naproti tomu zmizela horní destička s prosvíceným logem. Až na designové prvky tak jsou oba modely v zásadě rovnocenné, takže majitelé S.5 mohou zůstat v klidu. Koncepčně téměř shodný je ale i REL T/5i a je dost pravděpodobné, že všechny tři subwoofery padají ze stejné výrobní linky.
Proč se vlastně zabývat něčím tak malým, jako je Gravis I?
Asi proto, že mě tento mrňous opravdu nadchnul, což přičítám kumulaci vícera plusových konstrukčních detailů:
- Má jen jeden aktivní měnič, žádné pasívní membrány.
- Ozvučnice je uzavřená, žádný basreflex.
- Měnič směřuje do podlahy.
- Nemá v sobě spínané zdroje, ale pohání ho starý dobrý analogový zesilovač třídy AB.
- Umí High Level Input.
Všechno výše zmíněné má svoje velké výhody pro stereo, ale nevýhody pro AV aplikace. Jako takový mi Sonus Faber Gravis I vychází – i po mnohatýdenním nepřetržitém používání v několika různých sestavách – jako výborná volba pro libovolné high-endové aplikace, včetně těch nejnáročnějších.
Pojďme si ale hned na začátku říct 7 okolností, za nichž nedává smysl o Sonus Faber Gravis I vůbec uvažovat:
- Pakliže vaše hlavní reprosoustavy hrají hezky vyváženě od 30 Hz. Tohle by bylo spíše výjimkou, neboť běžné bytové poslechové prostory nám vždycky nějak šikovně zvuk pokazí svými módy.
- Máte poslechový prostor velikosti kostela nebo kinosálu. V takovém objemu nebude Gravis I stíhat.
- Neumíte subwoofer vhodně umístit a nastavit jej tak, aby s hlavními reprosoustavami neviditelně splynul a nebyl slyšet sám o sobě.
- Chtěli byste Gravis I primárně na postapokalyptické filmové efekty s tím, že jej naopak slyšet chcete.
- Pokud vám subjektivně chybí sub-herzová oblast a posloucháte výhradně z gramofonu. Ty frekvence na vinylových deskách prostě nejsou, tak se s tím smiřte.
- Chcete studovat rejstříky chrámových varhan. Tam schopnosti Gravis I nesahají.
- Nemůžete si vyhrát s tím, kam subwoofer umístit, protože vám to prostě momentální využití místnosti neumožňuje.
Předpokládám, že náš čtenář není hifi-začátečník, a tak nebudu vysvětlovat proč ne pasívní membrány a proč rozhodně ne basreflex, myslíte-li to se zvukem vážně. Když si pročtete naše recenze subwooferů (odkazy na konci článku), přijdete na to sami, společným jmenovatelem zde jsou přesnost a kontrola. Jak je to ale s tím, kam je vyústěna u subwooferu membrána basového měniče?
Do stran nebo dolů?
Vypůjčím si vysvětlení od specializované konkurence, REL Acoustics. Ti k tomu říkají toto:
Důležité pro porozumění výhod [nad podlahou umístěného a dolů směřujícího měniče] je uvědomit si, že podlaha představuje v typické domácnosti jednu z největších nepřerušovaných ploch. Vyzářená energie se tak doslova rozprostře po celé její ploše a bas bude opravdu hluboký. Podlaha se tak vlastně stane součástí konstrukčního návrhu subwooferu. Navíc toto akustické spojení [podlaha -subwoofer] ještě umocní vyprodukovanou energii. To jsou všechno výhody, které nic nestojí. Proč tedy nestavět pouze subwoofery s měničem do podlahy? Protože bas není jen o hrubé síle a hloubce, přestože to je primární zadání pro konstrukční tým. Rychlost, čistota, precizní intonace každého tónu, vzduch a způsob, jakým excitovaná tlaková vlna prostupuje naším tělem (vzpomeňte si například na kopák) a způsob doznívání, to vše může hrát ve špičkových systémech důležitou roli.
Tyto požadavky jsou momentem, kdy se na scénu vrací rychlý, lehký a dopředu vyzařující měnič. Ten si vede lépe, než dolů směřující reproduktor; výsledný bas tak bude rychlý, vzdušný a současně razantní, čehož dolů vyústěný subwoofer nedosáhne. Kopák, exploze ve filmech, výstřely, infra bas varhan – to vše může z dopředu hrajícího měniče profitovat.
Dodal bych k tomu, že plánujete-li pořídit si subwoofer k malým monitorům s tím, že odvede veškerou práci pod 60-80Hz nebo i výš, tak určitou – a to spíše vysokou - míru tranzientní preciznosti od něj potřebujete. Zastává vlastně práci měničů, které v hlavních reprosoustavách zcela chybí, takže musí umět totéž, co ony. Doplňujete-li ale již výborně pracující sloupovou reprosoustavu a nastavujete-li high pass nízko, nehledáte preciznost – ta sídlí výš a je součástí návrhu hlavních reprosoustav. Potřebujete doplnění místností vysáté energie mnohametrových vln, objem, hmotu a srovnanost. Pak je to jen o precizní integraci a neslyšitelném překrytí basových jednotek. A to se mi se Sonus Faber povedlo.
Jedna netypická ochutnávka
Wayfaring Stranger (Johnny Cash, III Solitary Man, American) je parádní kousek s proplétající se akustickou instrumentací, kterému kraluje hluboký zpěvákův baryton, deklamující – jak jinak – fantastický text. Za zmínku stojí i Laura Cash se skřipkami a Sheryl Crow, která tu tahá za akordeon. Písnička má krásně rozvržený prostor, kde každý z nástrojů může svébytně dýchat, instrumenty jsou senzačně prokreslené do hloubky, cítíte, že se nevznášejí, ale že je někdo drží a dynamicky s nimi pohybuje, mají tělo, hlas i sílu. Takhle je to slyšet s Gravis I.
Když pak překlopím spínač na subwooferu do pozice OFF a vrátím se do poslechového křesla, je to slyšet následovně: Nástroje i hlas se posunou o něco dopředu směrem ke mně. Ne o moc, ale je to znatelné a zdají se být lépe vypíchnuté z pozadí, jsou jakoby akurátnější. Cashův hlas pozbude něco ze své sytosti, začne znít více jako nahrávka a méně jako živý člověk v místnosti. Harmonie nástrojů se posunou směrem k hyperdetailu, začnete slyšet každé líznutí struny, každou žíni smyčce, současně ale jakoby jednotlivé tranzienty mezi sebou soupeřily, jsou od sebe hůře separované a hlavně znějí víc elektricky, což by zrovna akustické housle ani harmonika nemusely. Asi ta největší změna je patrná na prostoru, který ztratí svoje holografické kouzlo; rozestupy mezi nástroji se smrsknou, hloubkové relace mezi nimi jsou potlačenější a všechno se dostane do přibližně stejné roviny za reproduktory.
Wayfaring Stranger rozhodně není track, který byste si vzali k ruce pro vyhodnocení subwooferu, nicméně popisuji jej tak podrobně záměrně, aby si čtenář uvědomil, jak moc pozitivní vliv může i velmi konzervativně nastavený subwoofer mít na muziku, na kterou podle obecného názoru subwoofer potřeba není.
Co to znamená velmi konzervativně?
Pod stupněm ´konzervativnosti´ si může každý představit něco jiného. Pro mě je to takové nastavení, kdy o subwooferu nevím a jeho vliv si uvědomím jen a pouze, když jej vypnu. Stále se tu a tam setkávám s názorem, že subwoofer do sterea úspěšně zaintegrovat nejde. Jde, jen to chce cvik a sebedisciplínu. Obvykle jakékoli nastavení, které mi z počátku připadá optimální, po pár dnech vyhodnotím jako přemrštěné. O automatizovaných rutinách, kdy se subwoofer nastavuje sám, ani nemluvím – tam je to až na pár špičkových produktů katastrofa skoro vždycky. Takže nespěchejte a šoupejte a nastavujte, pomoci vám v tom mohou naše návody v patičce článku.
V mém konkrétním případě jsem skončil s High-Pass filtrem, nastaveným odhadem někde mezi 45 a 50 Hz. U Sonus Faber Gravis I je identifikace konkrétní hodnoty problematická, protože žádný z nastavovacích prvků nemá číslovanou stupnici. V hodinovém vyjádření byl knoflík otočený na cca za 2 minuty tři čtvrtě. Podobně konzervativní byla i hlasitost, kde jsem skončil na hodinách přesně na tři čtvrtě, tedy na nepatrném procentu celkové dráhy potenciometru. To ale bohatě stačilo k výše popsané zvukové proměně. Hlavní zásluhu na bezproblémové integraci s hlavními reproduktory ale vidím v připojení skrze High Level Input, tedy přes třípolový Neutrik Speakon přímo na terminály zesilovače.
Co to je High Level Input?
Na úsvitu subwooferů se pro ně bral signál téměř výlučně ze svorek reprosoustav. Je nutno podotknout, že šlo v drtivé většině o pasívní koncepce. Vysokoúrovňové připojení – tedy napojení se na výstupní terminály zesilovače - se začalo používat později s rozmachem aktivních jednotek a stále šlo spíše o exotický způsob, který propagoval zejména REL.
Myšlenka v pozadí je jednoduchá: zajistit, aby všechny reproduktory v celém systému měly na startu zcela totožný signál. Koncový stupeň v integrovaném zesilovači nebo samostatný koncový zesilovač jsou to, co vidí hlavní reprosoustavy a co definuje z velké části výsledný zvuk, ať už tranzistorovým nebo lampovým směrem. Pokud vyvedete pro subwoofer signál ven jinde, typicky z předzesilovače přes RCA nebo XLR připojení, tak koncový stupeň obejdete a ztratíte část cesty. Subwoofer tak nemůže profitovat ze stejného výkonu, transparence nebo třeba lampové vřelosti, jako hlavní reproduktory. High Level Input toto řeší subwoofer dostane signál s totožnými parametry, jako mají reprosoustavy. Ucho tak není zmateno a nemusí se vyrovnávat s dvěma (nebo i více v případě 5.1) odlišnými zvukovými signaturami, které zákonitě dostanete po propojení skrze RCA/XLR/LFE vstupy.
Bas ve stylu Gravis
Blade Runner 2049 (Hans Zimmer a Benjamin Wallfisch) je přesně ten soundtrack, který subwoofer prověří zcela zásadně. Hluboký bas je esenciální složkou tohoto skóre a sub-basové gradace tu připomínají stovky kilometrů vzdálené zemětřesení. Vtip je v tom, že specifikačně Gravis I nejde níž než TAD, takže člověk nečeká, že by toho měl slyšet víc, leč opak se ukázal pravdou a rozdíl byl v reálu markantní. Nešlo však o množství, ale o kvalitu. To, co u TAD musí zvládnout dva měniče v jedné basreflexové skříni, se nemohlo kvalitativně měřit se specializovaným driverem v uzavřené ozvučnici. Respektive mohlo, ale došlo k jakési vzácné symbióze, kde se sečetla (a možná i odečetla) hmota a vylepšila definice. Zvuk se stal monumentálnějším, pronikajícím do hloubky těla, pevnějším a současně (pro moje uši) i příjemnějším.
Cobalt 60 a track Dolphin (Twelve, Edel) mám pořád v hlavě tak, jak jsem ho několik let zpět slyšel přes Ante Supersonic One, tedy reprosoustavy s vnitřním objemem malého auta. A teď to bylo podobné, chyběla snad jen ta obří masa vzduchu, kterou Ante dokázaly rozpohybovat. Ale pocit, že dostáváte pěstí do žaludku při každém tepu pulzující elektroniky, ten tam s Gravis I byl.
U Mahlera (Symphony #2, Osmo Vänskä) pomohl Gravis I symfonickému tělesu rozprostřít se hluboko za reprosoustavy; srovnáním odezvy pod 60 Hz a přesunutím frekvenčního těžiště se vylepší i instrumentální barvy.
Love Over Gold (Dire Straits, Mobile Fidelity Ultradisc DSD SACD) je remaster z 30ips pásků a decku Studer. MoFi verze se zaměřila na čistotu a restauraci basu, což se povedlo na jedničku. Neneštěstí zůstaly sice znělé, ale osmdesátkově přepálené výšky, takže to prostě zbytečně moc cinká, a tomu Sonus Faber pochopitelně nepomůže, to měli stáhnout v masteringu. Je to škoda, protože jinak je Mobile Fidelity verze skvělá a první minuta Private Investigations je jednoduše uhrančivá. Přesto opět lépe vyplněný spodek lehce přesune spektrální rovnováhu a bas tak má lepší vyhlídky na kompenzaci naostřeného vršku.
Rovněž SACD Joe Beard For Real má svůj původ v 30ips páscích a magnetofonu Studer. AudioQuest, z jehož knihovny label Sledgehammer Blues čerpá, ale prvotně odvedl lepší práci. Album sice není tak precizně vyprodukované jako MoFi verze, zato se ale lépe poslouchá v jednom zátahu. I zde Gravis I svou nenápadnou přítomností přidá do receptury šťavnatost a grunt, takže výsledek je chutnější.
David nebo Goliáš?
Osmipalcový (21 cm) long-throw papírový měnič pohání 150wattový zesilovač ve třídě AB, který má podle specifikací špičkový výkon max 250 W. Tato hodnota je v době megawattových aktivních subwooferů, poháněných spínanými zesilovačovými moduly docela směšná. Navíc v Gravisu zesilovač i hřeje, takže musí mít svůj chladič, a ta spotřeba energie, no řekněte, kdo by ho chtěl?
Výkonově nejde opravdu o hodnoty, které by Sonus Faber Gravis I předurčily pro doplnění burácejícího domácího kina nebo ozvučení velkých prostor. Nesmíte tedy Gravis I moc honit a on pak bude kultivovaný a odmění se. Limity zesilovače jsou slyšet už někde okolo pozice potenciometru na 12 hodinách, pak se měnič v malé uzavřené ozvučnici začíná slyšitelně trápit. Navíc transformátor uvnitř je v naprostém tichu místnosti slyšet, ne moc, ale jemné vrnění zaznamenáte.
Tak proč jsem si ho nechal? No ano, já si ho nechal. Protože, na rozdíl od skoro všech těch aktivních ´déček´, nezarušil celý systém vysokofrekvenčními artefakty se všemi negativními důsledky z toho plynoucími. Dospělé a finančně nákladné subwoofery, které jsem doma měl (REL, Bowers & Wilkins, Velodyne, SVS), sice tento problém v sobě už vyřešený mají, ale jsou fyzicky moc velké a pořizovat je kvůli té spodní třicítce hertzů pro stereo nestálo jaksi za to. Se Sonus Faber Gravis I jsem dostal to, co jsem potřeboval, aniž bych věděl, že to potřebuji, a aniž bych to čekal. I takhle nenápadně totiž může vypadat high-end.
Cena v době recenze: 21.900 Kč
Kontakt: EP Audio, Praha, tel. +420 323 605 088
Další doporučené čtení:
