BEHRINGER Ultracurve Pro DEQ2496

Když řeknete mezi profesionály Behringer, určitě se neztratíte. Těmi profesionály myslím zvukaře, masteringová studia, nahrávací techniky i muzikanty. Pro ty všechny jsou výrobky německé firmy určeny. Firemní katalog je značně objemný a člověk jen kouká, co všechno se v této branži dá pořídit. Dají se tu však najít i přístroje, které se rozhodně neztratí v domácích špičkových audio sestavách.

Zázraky na počkání

Behringer Ultracurve Pro DEQ2496 je masteringový procesor, který je primárně určen k finálnímu doladění nahrávek předtím, než jsou poslány do lisovny. Druhou významnou oblastí použití je ozvučování a s tím související ekvalizace, potlačení zpětných vazeb, úprava stereobáze a dozvuku a podobně. Behringer je  nesmírně schopný přístroj, oplývající desítkami všemožných uživatelských nastavení, z nichž dobrou polovinu s úspěchem využije každý milovník dobrého zvuku, takže vás dokáže jako hračka stoprocentně bavit několik týdnů s vysokou pravděpodobností, že zůstane v systému natrvalo.

V průběhu soužití s DEQ2496 jsem poznatky popsal stohy papíru, takže při sepisovaní této recenze se muselo mocně redukovat, aby nepřetekla z vymezeného prostoru. Zejména proto se při popisu přístroje omezím jen na to nejnutnější a případně zájemce o podrobnosti odkážu na dovozce, který k DEQ2496 přikládá výborně zpracovanou českou dokumentaci včetně přehledného a podrobného návodu.

Vaše nové LEGO

Ultracurve Pro je řešen modulárně, podobně jako LEGO. Jednotlivé moduly-programy je možné nezávisle na sobě uvádět do chodu, vypínat, řetězit nebo slučovat. V tom tkví jeho síla.
Ovládání je po chvilce cviku logické a rychlé; v podstatě se v přístroji pohybujete pomocí tlačítek skrze systém menu, stejně jako u mobilních telefonů, kde zadáváte nebo nastavujete jednotlivé parametry. V případě, že se netrefíte, jdou jednotlivé položky jednoduše opravit, vrátit na přednastavené hodnoty nebo resetovat. Veškeré informace se zobrazuji na oranžově podsvíceném monochromatickém bodovém displeji, jehož jas a kontrast je možné libovolně upravovat. Co tu tedy máme?

Patrně nejzajímavější jsou EKVALIZAČNÍ MODULY. I když některé zkratky a názvy zněji strašidelně, není třeba se bát, spíš je potřeba dávat pozor, aby se v nich člověk alespoň zpočátku neztratil.
Paragrafický ekvalizér GEQ se svými 31 pásmy (20Hz-20kHz) je prakticky standard, který se využívá v audio technice od nepaměti - máme tu jedenatřicet virtuálních šoupátek, kterými můžeme v rozmezí +/-15dB potlačovat či zvýrazňovat vybrané pásmo. Aby to bylo ještě elegantnější, Behringer umožňuje zvolit, kolik sousedících pásem bude ovlivněno našim zásahem (pohyb šoupátkem pak proporcionálně snižuje či zdvíhá i sousedící frekvence, aby byl přechod plynulý), nebo můžete celou frekvenční charakteristiku naklonit pomocí filtru SHELVING. Toto všechno lze provádět v klasickém stereo módu nebo pro každý kanál zvlášť.

Ještě výkonnější je parametrický ekvalizér PEQ, kde máte v každém kanálu k dispozici 10 pásem, kterým si, narozdíl od GEQ, sami přiřadíte libovolnou frekvenci, rozsah oktáv, které mají být ovlivněny ekvalizačním zásahem (rozmezí 1/10 oktávy až 10 oktáv), a příslušný kladný či záporný zisk. I tady je možné pracovat se shelvingem, navíc se dá filtr využít k nastavení horních a dolních propustí se strmostí do 12dB/oktávu.
Ekvalizací PEQ lze velmi přesně vychytat veškeré nežádoucí interakce poslechové místnosti s reprosoustavami a při troše trpělivosti dosáhnout frekvenční odezvy, která je rovná jako pravítko. Behringer má vestavěný generátor růžového šumu a tak, pokud k němu připojíte měřící mikrofon, nic dalšího nebudete potřebovat.

Dalším zajímavým nástrojem je dynamický ekvalizer DEQ. Sofistikovaný nástroj umožňuje v grafickém módu nastavit libovolný práh (THRESHOLD), pod kterým nebo od kterého má dynamická ekvalizace působit a jak moc (RATIO a GAIN). Kromě toho si můžete v milisekundách nastavit, jak rychle má DEQ reagovat (ATTACK a RELEASE). Pro každý kanál stereo režimu jsou k dispozici takové ekvalizéry tři. Může se to hodit pro poslechy při velké hlasitosti jako prevence toho, aby vám ve špičkách signál nezlikvidoval reprosoustavy, nebo naopak jako dynamické zpříjemnění poslechu při nočních hlasitostech - taková propracovanější funkce ´loudness´, kterou známe ze zesilovačů. Co doma naopak nevyužijete, je omezovač zpětné vazby (modul FBD), takže jej přeskočíme.

Senzační utilitou jsou dynamické procesory DYN, kterých je možné využít jako kompresoru nebo expanderu. Kompresor lze natvrdo využít i jako limiter dynamických špiček, případně soft-limiter, který se pokusí uříznutou špičku alespoň zaoblit . Vzhledem k faktu, že jsou kompresory bohužel hojně využívány (spíše zneužívány) už ve fázi přípravy nahrávek obávám se, že komprimovat není co. Naopak, přínosné může být pokusit se takovou zkomprimovanou a plochou nahrávku znovu expandovat a zkusit z ní tak vymáčknout alespoň trochu poslouchatelný zvuk. I zde můžete pracovat s nastavením parametrů THRESHOLD, RATIO, GAIN, ATTACK a RELEASE, což činí dynamický procesor uživatelsky velmi přátelským. Jak se dají tyto moduly využít v poslechové praxi se dočtete dále.

Máte-li potíž s nesymetrickou místností (což je i případ, kdy jedna zeď je pohltivá a druhá odrazivá - třeba sádrokarton vlevo a velké okno vpravo od reprosoustav) nebo jste-li nuceni umístit v prostoru nesymetricky reprosoustavy (jedna blíže ke zdi než druhá, nebo jedna dál/blíž než druhá), je tu modul WIDTH. O co jde? Můžete si nejen zužovat či rozšiřovat stereofonní bázi a to až do bodu, kdy oba kanály vurtuálně zmonofoníte nebo roztrhnete, ale hlavně si přizpůsobit relativní hlasitost levého a pravého kanálu bez ovlivnění centrálního obrazu. Dále je možné stereoobraz ´natočit´směrem k posluchači, například nemůžete-li z nějakých důvodů sedět přesně uprostřed mezi reprosoustavami.  Modul WIDTH obsahuje i zajímavou kompenzaci nízkých kmitočtů, neboť prostorovost na basech vnímáme jinak (méně), než obdobné nastavení na vršku pásma. Samostatně tak můžeme manipulovat s pásmy v libovolném rozsahu pod 1400Hz.

Další nabídková menu Behringeru se týkají nastavení jednotlivých vstupů a výstupů přístroje, zapnutí, vypnutí a zřetězení modulů a práce s pamětí, kde je k dispozici 64 pozic, kam si můžete uložit vaše nastavení a pojmenovat je. De facto tak lze mít systém optimalizovaný pro klasiku a rock, pro jednoho či více posluchačů, pro noc a den, pro jeden či druhý zesilovač, pro otevřená a zavřená okna a dveře a tak dále - možnosti jsou skutečně nekonečné. Veškerá nastavení se dají za pochodu obejít (BYPASS) buď jednotlivě nebo všechna naráz, takže porovnat, jak to hraje před a potom, je skutečně hračka.

I po provedení všech nastavení k posluchačově plné spokojenosti stále zůstává s čím si dále hrát: tak v prvé řadě tu máme RTA, neboli spektrální analyzér, který pracuje v reálném čase a jehož rozlišení si můžeme nastavit, stejně jako si můžeme nastavit, má-li držet špičky signálu a jak dlouho a jak rychle má analyzér na měnící se signál reagovat. Výborné je, že si můžeme libovolně přepínat, jaký vstup či výstup má spektrální analyzér monitorovat. Hypnoticky poskakující svítící sloupečky analyzéru zobrazují i číselné hodnoty momentálních špiček, takže chcete-li například vědět, na jaké frekvenci hraje třeba ten ultrahluboký bas z oblíbené nahrávky, můžete mrknout - třeba budete překvapeni.

No a nakonec jsem si nechal modul METER, což je klasický ekvivalent LED indikátorů úrovně hudebního signálu, tak jak jej známe z kazetových magnetofonů, který lze přepnout do režimu analogových VU indikátorů, tak jak jej známe z magnetofonů kotoučových. Pochopitelně i zde je možné definovat přidržení špiček a indikaci clippingu (digitálního ´přebuzení´).

Nabídka jednotlivých menu je natolik rozsáhlá, že se v rámci této recenze nedostane na kompletní ilustrační vyobrazení - ale nezoufejte, v manuálu jsou všechny obrazovky krásně přehledně uvedeny. Příklad toho, jak vypadá nastavení parametrického ekvalizéru je na obrázku dole.

To nejdůležitější

Jak jsem zmínil, všestrannost Behringeru DEQ2496 (to označení je odvozené z ´Digital EQualizer 24-bit 96kHz) je naprosto úžasná. Jste-li dostatečně hraví, vydrží vás přístroj bavit po celý rok, 24 hodin denně. Prakticky každou nahrávku totiž můžete nějak vylepšit; nevýhodou tohoto postupu je, že vede k postupné ztrátě chuti a schopnosti komunikovat s okolím a s největší pravděpodobností skončí vaší hospitalizací.  Alterace nahrávek ani není účel highendu - zakládáme si přeci na tom, že náš audio systém je natolik transparentní, že naopak všechny nedostatky nahrané muziky uslyšíme, nebo tak nějak to alespoň tvrdí recenzenti… nebo ne?

Je pravdou, že pokud je domácí audiořetězec opravdu na určité úrovni, většinou dodatečných zásahů spíše muzice uškodíte, což někdy uslyšíte okamžitě (stačí přepnout na BYPASS), někdy až po delší době. Proto se vyplatí si s DEQ2496 důkladně pohrát a hlavně si dopřát čas na to, aby naše rozhodnutí o tom či onom nastavení bylo ku prospěchu věci.

Ze všech modulů, které Behringer nabízí, zcela jasně vystupují čtyři, které najdou uplatnění prakticky vždy: narovnávač frekvenční odezvy reproduktorů v poslechovém prostoru (alias parametrický ekvalizér), informátor o kvalitě přehrávaného hudebního programu (alias spektrální analyzér a indikace clippingu), vylepšovač šířky a hloubky stereo obrazu (alias stereo imager) a v neposlední řadě i napravovač toho, co napáchali ve studiu (alias dynamický expander).

Jak hraje pravítko

Nastavení frekvenční odezvy reprodukovaného růžového šumu v místnosti není tak přímočaře jednoduché, jak by se mohlo zdát.  I když jsem měl FQ charakteristiku Audio Physic Virgo V podrobně zmapovanou s přesností na nějaké 2-3Hz/1dB a přesně jsem tedy věděl, kde je potřeba ji lehce pozvednout a kde naopak zase ubrat, vyhráno nebylo.
Ubrání přebytečné energie z peaku i jen v úzkém pásmu nebo vyhlazení obdobně nevinného propadu totiž okamžitě rozhodí pásma sousední, neboť zvukové vlny se jako naschvál v různých nepředvídatelných poměrech sčítají nebo odečítají a vytvářejí tak pulsující organický celek, v němž se počítá i se sebemenším detailem. Úkol, který vypadal jednoduše (naprogramování teoretické korekce centrované na šesti frekvencích zabralo maximálně 2 minuty) se tak ve finále protáhl na skoro celý den. Pokud se na to necítíte, existují přístroje jako Lyngdorf Roomperfect RP-1 nebo Copland DRC-205, které za uživatele křivku ekvalizují automaticky. Behringer automatickou ekvalizaci umí také (funkce AutoEQ si sama vygeneruje růžový šum a provede korekci), nicméně jsem ji nezkoušel, protože jsem neměl k dispozici odpovídající měřící mikrofon. Velkou výhodou DEQ2496 oproti zmíněné konkurenci je možnost si s vyekvalizovanou křivkou dál hrát, a to s velkou přesností. Ve finále jsem tak skončil s křivkou, která se od ideálu neodchylovala víc, než o nějaké +/-2dB v celém frekvenčním rozsahu.

V okamžiku, kdy se v CD přehrávači točí první disk, zcela automaticky přepnete (to vám garantuji) do režimu indikátorů špiček signálu - to je ten, co vypadá jako displeje kazetových magnetofonů a je to i ten, který budete pozorovat jako magické oko. Poskakující oranžové segmenty automaticky ukazují, kdy nahrávka clipuje, tj. jde přes limit 0dB, což je navíc doprovázeno i varovným rozsvícením červené LED diody. Uživatelsky je možné si nadefinovat i kritickou úroveň nižší než 0dB, třeba -0.5dB, ale to najde využití spíše při masteringu než při poslechu. Třeba v případě Goldfrapp (Black Cherry, Mute, CD STUMM 196) ze zakázaného pásma indikátory prakticky neslezly a červená LED se mohla usvítit. Není divu, když má album mikrodynamiku zhruba 6dB a clipuje prakticky nonstop. Pro mnohé zvukaře jsou malá výstražná světýlka nejspíš málo a potřebovali by jako indikaci přebuzení sadu halogenů přímo před obličejem, jinak si nedovedu vysvětlit, jak k takovým jevům může vůbec dojít.

Jak tedy hraje Goldfrapp ´flat´ (po narovnání systému parametrickým ekvalizérem) ve srovnání s bypassovaným módem?

Rozdíl není dramatický, ale slyšet je jednoznačně. Především na spodku pásma, kde došlo ke znatelnému zpřesnění; syntetizovaná basová linka je najednou zřetelnější a lépe ohraničená, lépe zaříznutá. Pří vyřazení procesoru se nám její okraje rozmáznou. Dalším prvkem, který je jasně patrný, je jakési ´zahuštění´celého zvukového obrazu. Jinými slovy, zmizí díry a propadliště, které logicky nahrávku na určitých frekvencích vykrádaly, což si za normálních okolností člověk neuvědomuje. Přirozeným důsledkem je i větší zviditelnění dříve pohřbených instrumentů, jako třeba čehosi na způsob tamburíny existujícího v pozadí nahrávky. Nástroj se najednou vyhoupne, zcela průzračně, ze zvukového chumlu.

And I Don´t Want to Fall in Love

Album Wicked Game Chrise Isaaka (Reprise, 7599-26513-2) je se svou titulní skladbou prakticky legendou, a to nejen díky Lynchovu Wild At Heart.  Ve ´vyhlazeném´systému zní Wicked Game s analogově teplou precizností , basová kytara šla nádherně dolů až někam k 30Hz a měla fantastickou definici a plné tělo. Bicí jsou posazené pekně dozadu za zpěváka tak, jak se sluší, doprovodné kytary se ozývají zprava i zleva jako jemné předivo, jsou cítit fyzicky, jako by struny nebyly jen dráty, ale měly svoji váhu, vibrovaly a nechávaly se rozechvívat. Znáte ten pocit, kdy zvuky zdánlivě přicházejí jakoby odnikud? Tak toto nebyl ten případ - bylo jasné, že za nástroji jsou muzikanti, a to živí. Přepněme nyní na bypass.

Charakter zvuku jako takový se nezměnil, měnily se ale detaily. Teď zněly kytary drátěně, strojově a více mechanicky. A to se hrálo na sestavě par excelence. Prostě se někam vytratila analogová hmatatelnost a samozřejmá přirozenost, muzika se více nutila z reproduktorů ven, bylo to celé víc hifi, víc reprodukce než živý obraz.
Sboru, který na pozadí opakuje ´...this world is only gonna break your heart...´ bylo v bypassovaném režimu hůře rozumět a jednotlivé hlasy více splývaly. Malý buben (snare drum) ztratil část své podstaty a tvářil se neurčitě - naopak v ekvalizovaném systému byl lahůdkou.
To nejdůležitější, totiž Isaakův podmanivý témbr, byl v bypassu jakoby rozespalý, zastřenější a hůře artikulující. V ekvalizovaném a vyhlazeném systému ožil, doslova se zmaterializoval mezi soustavami a díky jasně slyšitelným odrazům od stěn studia vytvořil mnohem reálnější iluzi skutečnosti. Je jasné, že odtud vede cesta zpět jen velmi těžko.

Na okraji kráteru

Opus Craters Edge (Malgorzata Zalewska, Master and Margarita, MEG 18057) představuje minimalismus harfových glisand na podkladu nízkoúrovňových syntetických zvuků. Kontrast opravdu hlubokých tónů (18Hz v plné síle už je hluboký tón - alespoň takto to ukazoval spektrální analyzér) a křišťálově čisté harfy (17000Hz naplno, 20000Hz -10dB) je audiofilním skvostem, pokrývajícím kompletně celé kmitočtové spektrum, navíc extrémně náročným na rychlost odezvy a transienty zejména v basové oblasti. Nereaguje-li systém okamžitě a přesně, je nahrávka víceméně neposlouchatelná, neboť se všechno, co není harfa, slije v nekonkrétní dunění. I z tohoto důvodu mi nahrávka příliš potěšení nepřinášela, jelikož na nízké kmitočty bohatý obsah excituje basové módy místnosti mávnutím pírka a uši se rychle ztratí ve změti stojatých vln. Přesně tak to zní v bypassovaném režimu - harfa je precizně vykreslená na pozadí spíše obtěžujícího nízkofrekvenčního dunění.

Ve vyhlazeném systému (parametrický ekvalizér je v akci) se stane něco fantastického. Nejprve přestane obtěžovat to dunění a na pozadí začne hrát hudba. Až jsem se z toho vzpamatoval, zkoumal jsem dál a k mému překvapení jsem zjistil, že jde vlastně o několik navzájem propletených syntezátorových linek. Pochopitelně by to chtělo mnohem větší reprosoustavy i místnost, aby z toho člověk vymáčkl maximum (18Hz opravdu doma asi nikdy neuslyším), ale i tak je změna markantní. Najednou máte doma další skvělé CD, které bych bez Behringera takto slyšet nemohl.

Prostorová kouzla

Nabídka modulu WIDTH využívá sofistikovaný obvod Stereo Imager, který, jak už bylo řečeno, umí upravit šířku stereobáze a její symetrii. Pokud si přepnete zesilovač do režimu mono, nebo si pustíte mono nahrávku a nehraje to přesně z prostředku, potřebujete Stereo Imager.
Relativní hlasitost levého a pravého kanálu je možné upravovat v rozsahu +/-90° bez ovlivnění centrálního mono signálu a dle vkusu si nastavit šířku stereobáze aniž by bylo nutné pohnout reprosoustavami dál od sebe. Za tím účelem jsem použil skladbu Underground z rockového alba The New York Girls´Club (Rebecca Pidgeon, Chesky JD141). V duchu filozofie Chesky jedním mikrofonem nasnímaná nahrávka má přirozený prostor s typicky syrovějším zvukem rockového bandu.

Ovládací software umožňuje nastavit šířku stereobáze v rozsahu 0.0 až 3.0 v kroku 0.1, přičemž 1.0 je bypass, kdy signál je bez úprav. Hodnota 0.0 produkovala zajímavě kompaktní zvuk se šířkou sterea zhruba 1,5m - i když jde o extrémní nastavení, které normálně nepoužijeme, je zajímavé, že to funguje, aniž by kvalita zvuku čímkoli trpěla. Prostě je to jako kdyby jste pošoupli reprosoustavy o něco blíže k sobě, nic víc, nic míň.
Pochopitelně mě zajímal i opačný extrém, tedy maximální rošíření prostoru na hodnotě 3.0. Tady už digitální procesing slyšet je a hudba zní jako z koupelny. Utrpěla zejména barva nástrojů a přirozená prostorovost. Ani ´dvojka´nepřinesla očekávaná zlepšení - ať jsem nastavení měnil jak jsem chtěl, vždycky mi z toho vyšel vítězně bypass, který byl nejpřirozenější. Je ale fakt, že mám poslechovou místnost řešenou přísně symetricky a poslouchám co nejdál od stěn v blízkém poli, takže se efekt prostoru projevuje minimálně.

Jako mnohem zajímavější pro domácí audio se jeví možnost upravovat pouze spodek kmitočtového pásma, kde lze nastavit dolní mezní kmitočet (350-1400Hz) a následně si hrát se stereobází pouze pod tímto definovaným limitem. Navic lze hlasitost v nastaveném pásmu upravovat v rozmezí +/-3dB. S touto utilitkou se dá vyhrát opravdu hodně; na základě experimentů doporučuji omezit šířku manipulovaného pásma jak jen to jde a nechat středové pásmo pokud možno netknuté. Potom už je doladění podle vlastního ucha zábavným procesem - nejlepší výsledek mi dávala pozice někde mezi 1.5 a 2.0 (jednička je opět bypass), kdy se muzika naprosto odpoutala a rozprostřela se vně od reprosoustav, aniž by jakkoli utrpěla lokalizace či její přesnost. Efekt by se dal připodobnit odtlačení bočních zdí dále od sebe. K jemnějšímu doladění jsem použil System Tuning and Set-Up Disc (Nordost, CD NOR TD1), kde najdete LEDR sekvence pro přesné postavení reproduktorů v poslechovém prostoru. Netušíte-li, o co jde, zadejte do vyhledávače Listening Environment Diagnostic Recordings.

Rozdíl mezi bypassovaným systémem a systémem s rošířenou stereobází pod kmitočtem 350Hz byl asi takovýto: testovací tón, který dříve cestoval lehounce trhavými pohyby zleva doprava a zase zpět, se ´zklidnil´a začal se posouvat spojitě a plynule mezi reprosoustavami. Byl rovněž zřetelněji slyšet rozdíl mezi zvuky, pohybujícími se na úrovni spojnice obou reproduktorů, a těmi, které cestovaly zpoza reprosoustav. Současně se sterobáze rozšířila zhruba o 80cm na každou stranu, což vytvořilo pocit mnohem expanzivnějšího poslechového dojmu.

Dynamika a zase dynamika

Na tuto část jsem byl hodně zvědavý, neboť při současném stavu nahrávek, které jsou k dispozici v libovolném formátu (komprese se nám tlačí už i do XRCD, přátelé, inu byznys je byznys a prodat chce každý) by se mohl dynamický expander vyvažovat zlatem.

Základem úspěšného nastavení modulu expanderu je zvolit správný práh (parametr THRESHOLD), od kterého procesor bude dynamickým špičkám pomáhat najít si cestu do reproduktorů a vrátit tak lesk nahrávkám, které máme tak rádi. Příliš nízká hodnota nemá efekt, neboť zvedáme většinu nahrávky a nepomůžeme si. Doporučuji pracovat s hodnotou maximálně -10dB nebo vyšší (směrem k 0dB). Hodně bude záležet na dynamickém rozsahu nahrávky - pokud je tento okolo 6dB, což většina dnešní hudební produkce je, nastavte threshold na výše.
Například u zmíněné Underground z alba Rebeccy Pidgeon, která vykazuje 16dB špičky s maximy nepřekračujícími -0.1dB se osvědčila prahová hodnota -5dB, kdy muzika dostala větší drajv a šťávu, kterému bylo těžko odolat. Zvýraznění dynamických špiček jsem v tomto případě nastavil na +3dB, čímž se ovšem zákonitě tu a tam dostanete do clippingu.

Protože jsem si nebyl úplně jistý, zda expander škodí či pomáhá, uchýlil jsem se k referenční nahrávce Jazz At The Pawnshop Limehouse Blues, což je 100% audiofilní pecka ze sampleru Stereoplay. Sólo na xylofon je náročné snad na všechno, co se dá u výborně nahrané desky sledovat a každá i sebemenší změna v audio řetězci je na něm slyšet jako pod lupou.
Behringer jsem ale nedokázal nachytat; opět se jako optimální ukázal práh -4dB a zisk +3dB (parametry ATTACK a RELEASE na minimech). Muzika měla opět lepší drajv, více ´masa na kostech´, hudebníci se více propojili a pořádně to rozbalili, jako kdyby je to až teď začalo pořádně bavit. Zlepšila se dosledovatelnost kontrabasového podkresu, úder na buben byl dynamicky razantnější a brilantnější a s potěšením jsem konstatoval, že se nezměnila ani barva ani detail činelu, čehož jsem se obával při procesingu nejvíce. Behringer prostě funguje tak jak má, bez vedlejších efektů a defektů.

Povzbuzen výborným výsledkem jsem se vrhl na poslední album Motorhead (Motorizer, SPV 916 32), které se svou 8dB dynamikou patří na hřbitov moderního masteringu. Při stejném nastavení jako u Jazz At The Pawnshop je rozdíl mezi expandovanou nahrávkou a bypassem obrovský ve prospěch expanderu. Deprimující je snad jen na displeji neustále naskakující informace o clippingu na vstupu. Na výstup Behringer clipping nepustí, protože automaticky sepne limiter, který před přebuzením na výstupu chrání, ale oříznuté špičky tam stejně zůstanou, protože je nemá kdo a jak zrekonstruovat.
Moje uši však přijímaly clipping daleko příznivěji, než původní dynamickou plochost nahrávky. Navíc na muzice, jako je Motorhead, nějaké ty oříznuté špičky až tak moc nevadí. U akustických žánrů je třeba být opatrný a použít expander jen tam, kde je dostatečná dynamická rezerva, aby bylo kam expandovat. Například u The New York Girls´Club to fungovalo bezvadně a s expanderem byla muzika živější a doslova vícervrstevnatá.

Ledovec

Podobně jako Titanik má i Behringer DEQ2496 svůj ledovec. Je sice bohatě vybaven pro připojení XLR kabely pro analogový vstup a výstup, nicméně kvalita interních převodníků není příliš vysoká a odpovídá CD přehrávačům někde na úrovni 10-15 tisíc korun. Je tedy jasné, že v highendovém systému analogovou cestu pro připojení využít nelze bez toho, abychom slyšeli vliv dvojího zpracování signálu interními převodníky. Na cinch zapomeňte rovnou, Behringer je profi přístroj a RCA na něm nemá co pohledávat.
Naštěstí je DEQ2496 vybaven digitálním AES/EBU rozhraním (na XLR) a optikou (Toslink) a tak jsem jej provozoval i já. Vestavěné převodníky tak nepřijdou vůbec ke slovu a celé zpracování signálu probíhá v digitální doméně DSP procesoru ve smyčce s připojeným CD transportem a externím převodníkem. Některé CD přehrávače dokonce dovolí vycestovat optikou signálem ven z mechaniky a vrátit se zpět do převodníku. Mohl jsem se tak obejít bez předzesilovače a připojit Behringer natvrdo před D/A převodníky Accuphase DP-78 a odtud přímo do Accuphase A-60 a dále do Audio Physic Virgo V. Kabeláž signálová , reproduktorová Krautwire Fractal, síťová Homegrown Audio DNA, Nordost Valhalla, filtrace Nordost Thor, zásuvky Furutech. Optika byla v režii Nordost Whitelight ven i dovnitř.

Všechno hezké jednou končí

Byl čas balení. Behringer Ultracurve Pro DEQ2496 byl vypojen, uložen zpět do krabice, vrácen k distributorovi a já začal psát tento text. Tentokrát nic nehrálo, nějak mě nebavilo neošetřený (neekvalizovaný) systém poslouchat. Větší poklonu tomuto masteringovému zázraku udělat nemůžu.

Přesto ještě jedna DOBRÁ zpráva nakonec - tento malý všeuměl stojí pouze necelých 8 tisíc peněz českých. Věřili byste tomu?

Kontakt: Audiopro, Praha, tel. +420 777 238 283