Patricia BARBER: Café Blue Un-Mastered

Label: Premonition Records SACD, 90760-5

Producent: Patricia Barber

Un-Mastering: Gus Skinas, Super Audio Center, DR14

Nahráno: Jim Anderson, Chicago Recording Company, 1994

 


Patricia Barber Cafe Blue Unmastered

 

Patricia Barber a její Café Blue je albem, po kterém rádi sahají vystavovatelé i audiofilové, když chtějí předvést svůj systém. Mám-li být upřímný, nikdy jsem nechápal, proč se zrovna intelektuální jazz na Café Blue - byť dobře nahraný - stal takovým kultem. Existuje celá řada jazzových trií, kvartet nebo kvintet se zpěvačkou, která mají vyšší jak uměleckou tak zvukovou kvalitu, a všechna i hezčí zpěvačku. Úspěch ale pravděpodobně tkví právě v atraktivní zvukové obálce a jednoduché instrumentaci, která nechá zazářit i ne úplně schopné audio přístroje a reprosoustavy. Problémem je, že jakmile s rostoucí kvalitou reprodukčního řetězce začnete více ´vidět´ do způsobu, jakým jsou jednotlivé tracky nahrány, zmixovány a masterovány, začne Café Blue rychle ztrácet svůj půvab.

Tou hlavní příčinou jsou dozvukové komory, které byly použity při nahrávání jednotlivých instrumentálních stop. Ty sice způsobují onu ohromující přítomnost prostoru a vzduchu, kdy vokál a nástroje vykazují úžasné dozvuky, jsou však i důvodem, proč celá koláž nakonec působí nespojitě a nepřirozeně. Dozvukové komory nechal Capitol postavit v podzemí svých studií právě s účelem simulovat dobu dozvuku velkých prostor v malém studiu, a to jinak, než hallovými efekty. Sliboval si od toho přirozenější stavbu ambience a možnost přesně ovlivňovat, jak dlouhý bude mít ten který nástroj či hlas dozvuk (některé komory jej umožňují až pětivteřinový, což nasimuluje i katedrálu). A právě zvuk Café Blue z velké části stojí a padá s nadužíváním možností komor.

Projevuje se to různě, ale hlavně tím, že nahrávka postrádá jakoukoli přirozenou hloubku a perspektivu. Centrálním bodem je pochopitelně Patricia Barber, obsluhující současně i piano, takže by člověk čekal zpěvačku za pianem, se všemi prostorovými souvztažnostmi. Tady ale máme vokál, neurčitě připnutý na popředí hudebního doprovodu, s pianem umístěným tak, že by na něj zpěvačka dosáhla jen stěží. V Ode to Billy Joe má Arnopolův kontrabas, spolu s rytmikou jedna z opravdových hvězd alba, pevné kontury a sušší zvuk s minimum reverbu, zatímco luskající prsty, které jej doprovázejí, jsou sejmuté hodně zblízka a přesto zní, jako by byly nahrané v chrámové lodi. Vokál nezní ani studiově suše, ani rozlehle a chrámově, obklopuje jej pro změnu ambience jako z vyklizeného většího bytu. Celek zní nepochybně velmi živě a atraktivně, nicméně (alespoň pro mne) zcela selhává ve vytvoření uvěřitelné prostorové iluze ansámblu, s chutí improvizujícího spolu v jednom – ať už jakémkoli - prostoru. Čím je tišší šumové pozadí, tím jsou jemné rozdíly mezi stopami patrnější. Šampiónem takového demaskování může být třeba elektronika Mola Mola, napájená Stromtankem, jejiž brutální S/N odstup všechny tyto nepatřičnosti ukáže tak, že to působí až nepatřičně a odvádí to pozornost od hudby samotné.

Album vyšlo na labelu Premonition Records v roce 1994 a podle serveru discogs.com je k dispozici na CD/LP ve 21 reedicích a remasterech. Zvukoví nadšenci většinou sahají jen po čtyřech z nich: licencovaném vydání od First Impression Music FIM CD010, disku Mobile Fidelity Sound Lab UDSACD2002 či vinylu MFSL 3-45002, remasteru Analogue Productions CPRM 90760 SA, a prémiové edici Premonition Records na zlatém CD disku 24K Gold Collector´s Edition HDCD 90760-G.

Nyní je Café Blue k dispozici na SACD i v unikátní Un-Mastered verzi. Gus Skinas – který je zodpovědný za její „nemastering“ k projektu poznamenává, že zvuková kvalita digitálních masterů je fantastická (uvědomme si, že kromě mikrofonů je Café Blue jedna z čistě digitálních nahrávek, DDD). Dodává ale, že všechny předchozí remastery se od původního záznamu spíše vzdalovaly. Un-masterovaná verze tak jde opačným směrem a je nejbližším zprostředkováním studiových raw mixů a minimálně procesovaného zvuku.

CD a SACD vrstvy Café Blue Un-Mastered jsem porovnával s 24K Gold Collector´s Edition remasterem a MFSL SACD remasterem. Proti oběma zmíněným jde o úplně jinou ligu.

Už i CD vrstva Un-Mastered je lepší, než SACD vrstva remasteru Mobile Fidelity Sound Lab, zvuk plyne mnohem svobodněji a kontrast mezi tichým a hlasitým je o řád vyšší. Pokud měl remaster 5 tisíc dynamických odstínů, má jich un-master 5 miliónů. Sykavky na Un-Mastered nejsou tak prominentní a artikulace hlasu je přirozenější a Arnopolův kontrabas má větší sílu a dynamiku, přestože se zpočátku může jevit jako méně utažený a tranzientně zaříznutý. Mě se líbí více basa na Un-Mastered, protože víc dýchá a má blíže tomu, co slýchávám naživo, nicméně z ´audiofilního´ pohledu je původní remaster zvukově nepochybně atraktivní. Unmaster pochopitelně neodstranil vliv dozvukových komor, ani to nebylo jeho cílem. Na Ode to Billy Joe tak zůstává nepoměr mezi dozvuky jednotlivých stop, tentokrát ovšem s mnohem větší komunikací nástrojů mezi sebou, takže výsledný zvuk působí soudržněji, přestože je dvakrát tak transparentní. Aby se reverb dostal do správných proporcí, muselo by být Café Blue nahráno úplně znovu, což by nemusel být až tak špatný nápad. Nicméně i tak je Un-Mastered verze nepochybným šampiónem v kráse tónu, tranzientní věrnosti a neskutečných dynamických kontrastech.

SACD vrstva Un-Mastered přidá rozměr, jemnost, barvy, a klid. Ze zvuku spadne zbývající stres a mechaničnost, o kterých vlastně ani nevíme, že tam jsou, dokud se nevrátíme zpět do CD vrstvy. Najednou je všechno slyšet mnohem čistěji a mnohem otevřeněji, s hlubokým vhledem dovnitř zvukových struktur. Tóny jen nezní, ale rozkvétají, cítíte, jak pročesávají vzduch ve studiu a tlačí na membránu mikrofonu. Komplexnější pasáže jsou nádherně rozlišené a jednotlivé komplikovaně poskládané dozvuky si zachovávají každý svou identitu. Je to krásně slyšet třeba na perkusivním karnevalu v Inch Worm, nebo úžasném témbru piana a činelů v Nardis.

Dynamické gradace SACD vrstvy jsou fenomenální a absolutní ticho digitální nahrávky je nechává vyniknout v plné kráse. Milovníci vinylu prostě mají smůlu, tohle na LP neuslyší ani náznakem. Je to i tvrdá lekce pro všechny, kdo si myslí, že dynamická komprese hudbě neškodí. A opět tu platí, že vpravdě luxusní zvuk SACD vrstvy sám o sobě není až tak nápadný, dokud se nevrátíte do CD vrstvy a nezjistíte, o co přicházíte.

Café Blue Un-Mastered není jen s náskokem nejlepší verzí alba, ale současně je i jakýmsi testamentem potenciálu digitálního média a jedním z nejlépe hrajících disků, které kdy byly vylisovány. Bravo!