MUSICAL FIDELITY TITAN

PW12.04.2011

Koncové zesilovače

Asi by vám nevadilo mít zesilovač s výkonem 2 kilowatty do 4 ohmů? Asi by vám ani nevadilo mít zesilovač, který v pásmu od 10Hz do 50kHz prakticky nezkresluje? A co kdyby k tomu bylo ještě 126dB dynamického rozsahu? Vítejte ve světě Titanu. Jako správná vlajková loď zesilovačů se Titan sestává ze dvou jednotek. Obě dohromady splňují všechno, co bylo řečeno v předmluvě, jediným problémem může být jejich dostupnost – počet zesilovačů je omezen výrobní sérií pouhých 40 (!) kusů. Srdeční frekvence každého audiofila se v takové situaci prudce zrychluje: konečně příležitost vlastnit něco unikátního, něco, co se mnou bude sdílet jen hrstka privilegovaných.

100% reference

Funkce a forma

90%

Ergonomie

89%

Zvuk

90%

Zpracování

Zesilovač je totálně symetrickou záležitostí, což umožňuje nejen maximálně potlačit zkreslení, ale i dosáhnout špičkových hodnot dynamického výkonu. Podle Musical Fidelity je Titan se svými 126dB odstupu signálu od šumu jedním z nejtišších zesilovačů na světě. Charakteristika zkreslení Titanu je prakticky nezávislá na výkonu a drží se na extrémně nízkých hodnotách nejen v celém operačním pásmu zesilovače, ale dokonce i mimo něj. Nízká hodnota v tomto případě znamená méně než 0.01%.

Rád bych na tomto místě uvedl na pravou míru i dvě obecně přijímané domněnky: Titan není lampový zesilovač, nýbrž tranzistorové zařízení s bipoláry ve výstupní části, ani nepracuje ve třídě A, i když zvukově s ní má hodně společného.

Stříbřité hliníkové šasi se nese ve znamení highendové jednoduchosti. Kromě laserem vyřezaného loga, které zabírá většinu čelní desky, je vidět pouze šest modrých mikrodiod, které indikují momentální stav zesilovače: napájení a aktivní ochranu pro každý kanál zvlášť a tepelné poměry uvnitř. Spolu s ON/OFF tlačítkem je to vše.

Ve stejném duchu se nese i vzhled rozměrově shodné skříně zdroje napětí. Napájení každého kanálu je opět striktně odděleno, takže zde najdete 2 (!) tlačítka ON/OFF včetně příslušných modrých LED diod a uvnitř pochopitelně i dvě rozměrná 3kV toroidní trafa. Odvod tepla mají na starosti horizontálně žebrované bočnice a šest větracích šachet v horním víku. Trochu to připomíná nukleární reaktor.

Zezadu zesilovače najdeme zdvojené zlacené terminály pro připojení reprosoustav bi-wiringem, po jednom symetrickém (XLR) a nesymetrickém (RCA) vstupu, a pro každý kanál samostatný přepínač, kterým mezi vstupy můžeme volit. U Titanu není možné regulovat zisk, který je vždy maximální, takže se nevyhneme použití předzesilovače, atenuátoru nebo zdroje s variabilním výstupem.

Ultimatitativní řešení napájecí části způsobuje i jednu malou komplikaci. Jelikož jsou oba kanály v Titanu opravdu striktně odděleny, je potřeba pro jeho připojení ke zdroji energie celkem pět síťových šňůr. Dvě mezi domovními zásuvkami a napájecím zdrojem, dvě síťové propojky s uzamykacími konektory Neutrik mezi zdrojem a zesilovacími monobloky, a konečně jeden XLR komunikační kabel mezi oběma jednotkami. Pokud budete chtít provozovat Titan spolu s řídícím systémovým předzesilovačem, budete k tomu potřebovat ještě šestý kabel. To je značné množství drátů, které, i když nejspíš obě skříně umístíme na zem vedle sebe, vytvářejí slušnou motanici. Podle mě to paradoxně potlačuje výhodu samostatného zdroje napětí, neboť klubko kabelů za zesilovačem může beztrestně pochytat rušení a interference z okolí. Musical Fidelity sice veškerou potřebnou kabeláž k přístrojům přikládá, ale stejně bych v závislosti na místních podmínkách raději investoval do co nejlépe odstíněných šňůr.

Nízké frekvence

Váha

Výbušnost

Artikulace

Když poslouchám skladbu Conchita (Siesta, Miles Davis) vybavuje se mi Kraftwerk. Z nízkofrekvenčního ´bubnování´, které track otevírá, čiší dynamika a kontrola, a různá kliknutí a pípnutí, stejně jako elektrická basa, která se později ve skladbě také objeví, z reproduktorů téměř explodují s obrovskou energií. Tuto explozivnost jsem postrádal například u Accuphase A-65. Znamená to, že je Titan lepší než A-65? Pokud se omezím jen na absolutní způsob, jakým vládne výkonu, dynamice a basu, tak rozhodně. Titanu se daří úspěšně skloubit svět zesilovačů třídy A a nejvýkonnějších tranzistorových konců: dokáže být naprosto transparentní, chirurgicky přesný a nemilosrdný jako třeba Bryston nebo Mark Levinson, současně však netíhne k jejich poněkud mechanické dokonalosti a odtažitosti projevu.

Čistota rozlišení

Detail

Vzduch

Transparentnost

Titan exceloval třeba na trubce: bezchybně dokumentoval jemné mikrodynamické posuny a čistě vykresloval náročné špičky s jistotou, která nenechávala nikoho na pochybách, že jde o výjimečný přístroj. Pokud i jiné zesilovače dokáží hrany tranzientů narýsovat přesně, z Titanu jsem měl dojem, že byl ještě důkladnější. I při opravdu hodně hlasitém poslechu na úrovni -12dB plného výstupu nahrávky se ve způsobu, jakým Titan muziku maloval, nic nezměnilo. Hrál jen hlasitěji a ještě jako by říkal ´to nic není, můžu zesilovat mnohem, mnohem víc´. Extrémní rezerva ve výkonu je tu prostě cítit, nedokážu si představit kombinaci, která by dokázala zahnat tento zesilovač do úzkých.

Tonální věrnost

Témbr

Dynamika

Časování

Titan k reprodukci čehokoli přidává obrovskou rozlišovací schopnost – nenásilně vás třeba vtáhne mezi tři hlasy zpívající doprovod v Babyfather (Sade). I s jinými zesilovači snadno tento vícehlas rozeznáte, ale s Titanem je hned od začátku jasné, že ty hlasy jsou tři, jemně navzájem odlišené v prostoru a čase. Pokud se vrátím ke srovnání s Accuphase, tak A-65 nevykreslil bas v Babyfather tak pevně a energicky jako Titan, na druhou stranu byly hlasy i instrumenty harmonicky i tonálně správnější přes Accuphase, hudba víc připomínala život a méně reprodukci.

Prostorovost

Trojrozměrnost

Šířka scény

Hloubka scény

Zvuk Titanu je čistý a sladký současně, v žádném případě však není odpouštějící. Jakákoli nezbednost ve zdrojovém materiálu je nemilosrdně odhalena, jako když jsem poslouchal The Best of album Erica Burdona. Jak se dalo očekávat, Titan předvedl titánskou dynamiku. Klasický rockový živák Who Gives A Fuck hraje tak krystalicky čistě a svobodně, že máte nutkání otáčet kolečkem volume stále k větší a větší hlasitosti. Poznáte ale zcela jasně, že skladby jsou digitálně vyčištěny, a to skoro amatérským způsobem. Masteringový inženýři tu nejspíš aplikovali podobný postup, jako umí každý WAV editor v PC: odebrat profil šumu z pauzy nebo tiché pasáže a pak jej plošně odstranit kliknutím myši. Výsledkem je značné digitální zkreslení, patrné zejména na vyšších středech a výškách. Činely jsou v Who Gives A Fuck na hony vzdáleny od hladké přirozenosti Soldier of Love, zvuk je zrnitý jako písek. Digitální manipulace je slyšet i na Burdonově hlasu nebo elektrické kytaře. Ne všechno však vzniklo v konzole, třeba clipping na 3´22 je nejspíš způsoben přetížením mikrofonu. Titan vás tohle všechno nechá slyšet. Nedělá to ale neomaleně – přestože na nedostatky nahrávky upozorňuje, stále se to dobře poslouchá a faktor zábavnosti je vysoký.

Cena v době recenze:690 000,- Kč

Web výrobce: http://www.musicalfidelity.com

Připojené komponenty

Zdroje signálu: C.E.C. TL-51XR, Accuphase DP-600
Zesilovače: Bryston 28B-SST2, Plinius SA Reference, Mark Levinson No. 432
Kabely: Audioquest Oak, Kubala-Sosna Emotion,
Reprosoustavy: Revel Ultima Studio2, Dynaudio Confidence C1
Filtrace a síť: Furutech Daytona, Kubala-Sosna

Galerie

64%

Zpět do kategorie